Je mi 40 a po 8 letém vztahu ,který se nikam neposunoval jsem neplánovaně po nemoci otěhotněla.Prosadila jsem si narození Elišky přez veškeré komplikace.Partner se ode mne snažil odejít, ale asi nás má rád a nedokáže to.Vidím na něm vyhaslé oči a nechuť k životu.A já si zase sama v noci sním, že jsme šťastná rodina .Ty zmáčené polštáře nepočítám. Co mám dělat Trvá to už skoro 2 roky a dochází mi síly.Cítím deprese a mám pocit, že už to sama nezvládnu.Tolik jsem si holčičku přála a teď jen mechanicky dělám běžné denní úkony. Bez radosti.Co mám změnit ve svém životě?Dochází mi síly.Má někdo podobnou zkušenost?
japadá
Ahoj. V náručí máš krásné mimčo, tak se hezky starej a přitom nezapomínej na sebe, pečuj o sebe, dělej si radost (dle svých možností). Co se týče partnera, myslím, že sama dobře cítíš, jestli to s Váma má cenu. Já bych to zkusila, ale na vše musí být dva lidi a záleží jestli spolu chtějí mluvit - i o nepříjemných věcech a spoustu práce stojí pečovat o vztah a síla chtít o něj pečovat.... Přeji Tobě a Elišce spokojený život.