Je mi 40 a po 8 letém vztahu ,který se nikam neposunoval jsem neplánovaně po nemoci otěhotněla.Prosadila jsem si narození Elišky přez veškeré komplikace.Partner se ode mne snažil odejít, ale asi nás má rád a nedokáže to.Vidím na něm vyhaslé oči a nechuť k životu.A já si zase sama v noci sním, že jsme šťastná rodina .Ty zmáčené polštáře nepočítám. Co mám dělat Trvá to už skoro 2 roky a dochází mi síly.Cítím deprese a mám pocit, že už to sama nezvládnu.Tolik jsem si holčičku přála a teď jen mechanicky dělám běžné denní úkony. Bez radosti.Co mám změnit ve svém životě?Dochází mi síly.Má někdo podobnou zkušenost?
ajna
Ahojky, až mi jde z Tvého příběhu mráz po zádech.... Nevím, ale mám pocit, že když bys nepřišla do jiného stavu, tak by jsi s tímhle partnerem už dávno nebyla. Přijde mi, že se navzájem vysáváte a z toho pramení ty deprese a nechuť k životu. Holt partner si představoval život asi trochu jinak...a dítě pro něj byla čára přes rozpočet, asi trochu sobec. Soustřeď se na malou, ta je nejdůležitější!!! Partnera bych nechala jít, ať si jde svojí cestou. Je lepší být sám, než být s někým, kdo dává najevo, jak je znechucený životem, protože s vámi "musí být". Drž se a přeji hodně štěstí.
Fabka
» ajna
Asi fakt vysáváme.Lezeme oba z jedné nemoci do druhé.Kam se poděl ten duhovej život ? Vidím kolem sebe samou šeď. I když sdělené trápení je poloviční a tak se chvilku usmálo i slunce.Děkuju.