dost často se tady říkala věta nejsi dost duchovně zralý(á).bez urážky k autorovi.tak mi definujte tu pravou víru a duchovní zralost.příklad:moje kamarádka,která se považuje za silně věříci mi řekla-já už bych chtěla být u ježíše,třeba bych v nebi myla záchody,jen abych se tam dostala.moje reakce vnitřní byla asi ale potom mě napadlo.má cenu něco odsuzovat,když je o tom přesvědčená.
Ono to jsou vpodstatě všecko stejně jenom slova - nedokonalý lidský označení pro něco, aby bylo možno se o tom jakž takž domluvit s ostatními. Navíc tyhle duchovní oblasti mají tolik termínů a označení pro jednu a tu samou věc, že je v tom docela zmatek. A pokud kamarádka věří, že "nebi" šéfuje Ježíš a mají tam záchody, tak mě to akorát mile pobaví...
Asi jako když se před Vánocema v anketách ptají dětí ve školkách, jak si představujou Ježíška...
Když někdo mluví o své víře či přesvědčení (já mezi tím moc nerozlišuju, spíš to beru jako něčí osobní filozofii a přístup v životě, který o něm dost vypovídá), tak to vnímám jako něco docela osobního a vlastně intimního... Jako výslednici obrovského procesu, jehož začátek a konec je pro nás v nedohlednu.
Co je v jeden okamžik ta "pravá víra" pro jednoho, může být docela mimo mísu pro někoho jiného. Ale neznamená to, že bychom nežili v jednom světě podléhajícím stejným zákonům. Jenom je každý zrovna trochu jinde, má za sebou jiné zkušenosti, je mu bližší něco trochu jiného... Přitom jdou všichni vpodstatě jedním směrem a mluví o tomtéž...
Nebo ještě jinak - k jednomu bodu se lze přiblížit z různých stran...
A duchovní zralost? Trochu rozporuplná věc sama o sobě. Obecněji to beru nejspíš tak, že určitá bytost je duchovně zralá už pokud si je vědoma své duchovní podstaty.
Ale to samozřejmě neznamená, že to tím končí... Možná, že ta absolutní duchovní zralost by se dala hledat akorát u Boha (a zase jsme u těch termínů ) Ostatní je pro mě ve stádiu nekonečného procesu...