Nuny třináctá... - Diskuze a zkušenosti

Dneska jsem byla na oslavě narozenin mého kamaráda. Je to človíček,kterého mám velmi ráda,prožili jsme spolu plno hezkého,plno legrace,mnohokrát jsme si vzájemně pomohli a byly doby,kdy jsme jeden pro druhého byli "vším". Vstoupil do mého života a nechal v něm stopu,kterou nebudu moct nikdy vymazat.Tím jaký je, jak ke mě přistupuje,tím co jsme všechno zažívali a především tím,že jsem s ním poprvé v životě měla pocit,že tohle je člověk,vedle kterého chci umřít. Poprvé v životě jsem byla do někoho zamilovaná,on mi dal víru v to,že mohu někoho upřímně milovat. Je to "stará" kapitola,mnoho měsíců zpátky,ale pokaždé když ho vidím,tak se mi to všechno vrací. Vzpomínky na společné zážitky,ta něha, ta láska, ten soulad duší,všechno to krásné. Nikdy jsem s ním neměla nic intimního,čehož jsme si vždycky oba považovali,ale já si dneska říkám,že kdybych se s ním tehdy milovala,dneska by mě nebolelo ho vidět. Zařadil by se do té skupiny lidí,se kterými vztahy končí v posteli a já bych nemusela trpět. Proč vlastně? Dneska žije jinak,už spolu netrávíme každou volnou chvilku,má svůj život a já už v něm nejsem na prvním místě. Přeju mu vše dobré. Brečím,když vidím,že je štastný,ale nevím,jestli brečím proto,že mu to upřímně přeju,nebo z lítosti nad tím,že já jsem z toho štěstí měla kousek mít taky pro sebe. Chtěla jsem být štastná vedle něho. Jsem štastná sama,ale jinak. Kdoví,třeba to tak má být.Třeba bych přišla na to,že on není "ten pravý" (znám jeho špatné stránky snad víc než on sám)a třeba bych dneska trpěla úplně z opačného důvodu. Když ho nevidím, je všechno v pořádku. Vlastně si na něj ani nevzpomenu,stoprocentně u mě platí pravidlo "Sejde z očí,sejde z mysli".Ale nesmím ho vidět. Nesmím přijít do jeho domu, nesmím být v jeho přítomnosti,jinak jsem ztracena.Víte,že jsem člověk racionálně uvažující,takže vlastně nechci ani žádné rady - sama vím,co dělat mám. Vlastně ani nevím,proč to píšu. Víte, že mě hned tak něco nerozhodí. Ale paradoxně mě, tu ženskou,která tady udílí věcné a objektivní rady, rozhodí situace,do které se mi zamíchají emoce. A emoce související s láskou vždycky nejvíc.Tak tohle je taková moje malá třináctá. Kamarád,kterého miluju a nejspíš vždycky budu,člověk,se kterým nemám vyřešenu minulost a nemohu vedle něj tudíž kráčet do budoucnosti. A mrzí mě to,je to škoda,protože jak říkám - vážím si ho,mám ho ráda a chtěla bych.( Je to momentální popud,zítra budu litovat, že jsem to sem napsala a nejspíš to smažu )