Zamilovala jsem se když mi bylo 14 do kluka v protějším vlaku, po dvou letech se mi ho podařilo skutečně potkat, byla to láska jako trám přečkala jsem s ním vojnu a v mým jednadvaceti letech jsme se vzali měli jsme chlapečka, který v pěti letech onemocněl a zemřel. Dva roky jsme byli bez dětí a pak se nám do roka narodili dva kluci, manžel,ale šťastný nebyl a odešel ke starší ženě s vysvětlením, že se mnou další děti neplánoval. Chodila jsem smutná,ale přesto jsem svoji další lásku potkala... trvalo to jen krátce a nyní jsem se svými syny sama. Kluci jsou zdraví a to je mým nejkrásnějším dárkem na světě....lásku snad ještě někdy určitě potkám....
bojka-new
Ahoj děti jsou náš dar.Já poznala taky zklamání ale ty velkou životní ztrátu a přesto jsi už jednou šla dál.Neboj někoho potkáš i já v to věřím.Musíme myslet pozitivně a hlavně nebýt smutní.Musíme si říkat byli to blázni že nás opustili a neocenili nás.Věř že čeká na nás někdo kdo nás bude znova milovat i snašema dětma.Každá ztráta bolí ale neboj přebolí.