Víra v existenci po smrti vznikla pravděpodobně chybnou interpretací snahy lidského organismu o přežití svého rodu. Pro maximalizaci přežití svého rodu je - z evolučního hlediska - potřeba pečovat o své potomky i po prožití své klinické smrti.
Tyna_Tynka
» Nuna
Pro mě je jako "logický" důvod to, že jeden život člověka je tak neúměrně krátký existenci Vesmíru, že by to podle mě nemělo vůbec cenu, aby žil. Jinak už nelogický důvod, ale můj další důvod tomu věřit je, že když člověk něco dělá a je takový a makový a nějak prožije jeden život, tak by bylo strašně kruté a taky docela nesmyslné, kdyby už neměl šanci zkusit si žít zase jinak atd. Nevím, nějak cítím, že duše by si měla vyzkoušet všechno možné, tisíce kombinací a v tom vidím smysl - pouze můj názor. Třeba moje mamka tomu vůbec nevěří, myslí si, že smrt je definitivní konec. Je to její názor, takže klidně, ale kdybych já měla takový názor, tak bych snad ani nemohla žít, protože v čem by byl smysl? Na co bychom tady byli? Abychom si odžili život, nadělali chyby, které už nikdy pak nemohli odčinit, vykonali dobro, které by se nám už nikdy nevrátilo, nebo prožili úplně nevýjimečný (relativně samozřejmě) život a pak už nikdy nic? Mně osobně by prostě pak žití nedávalo žádný smysl. Vlastně ani nevím, co je mamky smysl žití - asi žít si co nejlíp. To taky není špatné, ale pro mě to prostě není, když by to nemělo hlubší smysl. Osobně nemám pocit, že by to mělo něco společného s evolucí, jak bylo popsáno. Ale možná, jestli to bude více vysvětleno, tak změním názor. Zatím mi to nic neříká.
atreb
» Tyna_Tynka
Věřím - nevěřím? Nevím. Určitě mi to dává smysl-ikdyž duchovno není zrovna moc realistické. I tak se k tomu přikláním. Neumím, a ani nechci nikoho přesvěčovat o svých názorech, ale souhlasím s tebou a vidím to taky tak nějak.