Jednou jsem potkal svého příbuzného, normálně jsme se pozdravili jako vždycky a já jsem si potom uvědomil, že je už po smrti. Tak jsem se otočil a on nikde. Bylo to na volném prostranství, kde se nemohl nikde schovat. Zamrazilo mě na celém těle.
Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. A přicházejí jako stíny ve vlasech popel, kusy hlíny. Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme. Po chrpách které kvetly vloni slabounce jejich ruce voní.
Tiše mne zdraví jako svého hrbáčka času přítomného...
ave
» sslavek
EDGAR ALLAN POE ----------------- Tvůj duch se náhle octne sám, vzdán krypty šerým myšlenkám: jediný z lidí nevyslídí tajemství,které čas tvůj řídí.
Buď tichý v pusté samotě, opuštěn nejsi-netušíš: duchové mrtvých,kteří tě v životě znali,dlí ti blíž i ve smrti a z vůlí svých ve stín tě vhalí:Zůstań tich!
Noc -třebas jasnou-zastře mrak a neshlédne víc hvězdný zrak z nebeských trůnů,jež se skvějí, smrtelným dány za naději. Rudnoucích terčů prázdný tvar změní tvá mdloba za požár a na horkost,jež chtít tě bude uvěznit navždy v síti rudé.
Myšlenky k nezaplašení, vidění k nepomizení nikdy se z duše nevytratí jak rosa,která trávu zlatí.
Vánek-dech boží-ztišil hlas a nad vrcholem mlhy pás- stín-stín-leč bez porušení- je symbol jen a znamení. Hle jak se v kostrách stromů chví tajemství věčných tajemství!