můj příběh


03.07.2008 - 13:55
(Blíženci) Nuna
můj příběh
Tak jsem se na chvilku zamyslela nad tím,jak tady rozdávám rady na všechny strany o tom,co mají druzí se svými trápeními dělat a přitom jsem sama ukázkovým příkladem ženské pitomosti pokud jde o vztah. A jelikož jsem tuhle anabázi „slíbila“,tak vám to povyprávím, třeba mě vaše reakce konečně nakopnou. Že jsem rozvedena asi víte.Nic veselého,ale už je to pryč,včetně té bolesti a tenhle příběh vyprávět nechci. Po rozchodu s otcem mých dětí jsem se „dala dohromady“ s kamarádem,přítelem,kterého jsem poznala na internetu. Takovej ten klasickej internetovej vztah založenej a vybudovanej na písemné komunikaci. Nikoliv ovšem láska, pouze kamarádství, přátelství. Láska přišla později,až na základě několika osobních setkání. S tím člověkem mi bylo – a je stále – velmi dobře. Umíme si spolu povídat,hodiny hodiny si vyprávět a umíme se spolu smát ,což jsou věci,které jsou pro mě v jakémkoliv vztahu nejdůležitější.Takové to duševní souznění. Umíme být i každý sám u toho svého a přitom o sobě víme a to nám dává pocit klidu. Do téhle chvilky to vypadá jako štastný příběh z červené knihovny že? Kdo z vás,kdož zamilovaně koukáte na sklo a čtete písmenka psaná na druhém konci republiky nebo světa,by si něco takového nepřál. Ale ono kdyby to bylo takhle krásné a takhle jednoduché,tak by to bylo příliš idylické a takový život není. Musím začít tím,že řeknu,že jsem byla 11 let v manželství zvyklá na to,že mám partnera výhradně pro sebe a výhradně vedle sebe. S tím člověkem jsem se budila, usínala jsem s ním a trávila s ním veškerý volný čas – prostě klasické rodinné soužití. Když to skončilo,samozřejmě,že mi to chybělo. Bylo mi smutno a tak jediný člověk,se kterým mi bylo lépe,byl právě můj internetový přítel. Jenže ouvej – já jsem chtěla něco,na co jsem byla zvyklá a co jsem považovala za normální a on chce něco jiného. Já jsem po čase chtěla,aby se ke mně nastěhoval,aby se mnou žil,aby se mnou ráno vstával a večer si lehal,prostě to,co už jsem znala a co mi chybělo a co já považuju za normální. Ale on ne. A tady je ten střet a příčina všech mých depresí a kámen úrazu atd. Já bydlím v Budějcích a on pracuje v Praze a jinak je z Českého ráje. V Praze má nepříliš dobře placenou práci,bydlí na příšerné ubytovně,ale pochvaluje si,že to je zaměstnání,kde po něm nikdo nic pořádného nechce a on může pracovní dobu proflákat. Z toho důvodu nechce hledat cokoliv jiného. Je to člověk,který je v 36ti letech stále svobodný a je tudíž zvyklý na svůj klid a na své pohodlí. Závislost na internetu,sklony k alkoholismu,bezstarostnost a nezodpovědnost vůči sobě i vůči jiným. Být se mnou se bojí. Nechce. Nechce opustit pohodlné zaměstnání v Praze a nechce opustit svoji rodnou vesnici v tom nádherném koutu naší republiky. Já jsem holka z města a jsem zvyklá na městský život ( vesnici jsem si vyzkoušela na 3 roky a vím,že už nikdy více) . Mám dobrou práci,dobře placenou, mám tady své přátele a tudíž zázemí, navíc jsem patriot pokud jde o mé rodné město a v neposlední řadě mám dvě děti, u nichž si nejsem jistá,že vláčet je na druhej konec republiky na vesnici do nejistoty a znemožnit jim tak kontakt s jejich otcem ( se kterým nyní všichni vycházíme výborně),by bylo to pravé a správné pro ně. Mám v tomhle směru zodpovědnost za ně a proto ani já nebudu ta,která se přestěhuje za svou láskou. Takže tím se celá ta situace stává naprosto neřešitelnou. Vidíme se jednou za měsíc, maximálně jednou za 14 dní, když jedu já k němu nebo on ke mně,trávíme spolu dovolené,vánoce. Jsou to vždycky nádherné dny,ve kterých je mi moc hezky a po nichž vždycky nastupují stavy deprese,když mám opustit něco krásného, jsou to pro mě muka. Mockrát jsem si říkala, že tenhle vztah – nevztah ukončím.Snažila jsem se odpoutat se od mého milého internetového přítele,tvrdila jsem a tvrdím,že na vztah na dálku prostě nemám,spolehlivě mě to zabíjí. Z mého pohledu toho bolestného je víc,než toho krásného. Ale neumím to skoncovat. Neumím si najít ani někoho jiného,někoho,kdo by byl aspoň blízko mě,když už by se nechtěl se mnou ráno probouzet a večer usínat. Někoho,koho nebudu muset prosit a u nějž nebudu muset čekat na to,až on bude mít milostivě čas a náladu. Jenže to neumím. Kdykoliv se objeví někdo jiný, já začnu srovnávat a to je samozřejmě v háji. Ne, můj vyvolený zdaleka není dokonalý,ale přeci jenom už je to vztah,kde není přetvářka,kde není hra,kde už se jede na férovku,což mi vyhovuje a tohle v počátcích žádného vztahu není. Když to hodně bolí a já se ( po tisícáté) rozhodnu, že se s ním navždy rozejdu, tak se snažím chvilku dělat hrdinku,ale pak se mi po něm strašně začne stýskat a zase se za ním rozjedu, jsem ráda,že u něj jsem a je to krásné a pak to zase děsně bolí a takhle se masochisticky tejrám pořád dokola,vlastně už dva roky. Ať dělám co dělám,ať říkám co říkám,prosím,brečím,vysvětluju, nebo naopak nedělám vůbec nic, efekt je furt stejnej – s mým drahým nehne vůbec nic. Jediný co tak si v hloubi duše myslím, že by „pomohlo“ je,kdybych s ním měla dítě ( často něco podobného naznačuje). Jenže to je bohužel věc,kterou já nechci, za prvý z principu – styděla bych se přiznat si, že jsem ho musela utáhnout na těhotenství a za druhý proto, že už mám přeci jenom věk,zdravotní problémy a na dítě už se necítím. Takže asi takhle v kostce můj příběh. Nic veselého a opravdu je to typicky žensky slepičí,ale neéé ve všech věcech umím být „rozumná,moudrá a nezávislá“ .

Řazení:
03.07.2008 - 21:20 | Filtr
(Panna) elaviel » Nuna
Nuno, a jak to vypada z jeho strany? Taky te tak strasne miluje? Kdyby jo, tak by byl prece ochotnej pro tebe neco udelat. Prece jen mi prijde, ze ty mas vic duvodu zustat v Budejkach (mimochodem moje milovany mesto, 5 let jsem tam studovala). Jak pises, je to sobec, ale proc trochu neustoupi a neudela neco pro tebe, pokud mu na tobe opravdu zalezi? Je to strasne tezky z tohoto vztahu jen tak odejit, uplne se dokazu vzit do tve situace. Jenze takhle to nikam nevede (a to vis sama dobre) a ty bys mela ucinit radikalni rozhodnuti, jinak se budes trapit porad.
03.07.2008 - 22:08 | Filtr
(Blíženci) Nuna » elaviel
Jasně. Nejspíš mě nemiluje tak,jak já bych si přála. Miluje mě jak nejvíc dokáže on. Tedy do momentu,než je narušeno jeho pohodlí.Samozřejmě je to sobecké. Samozřejmě že vím, že bych to měla utnout. Je to rozum versus city. Rozum versus ta moje touha někoho mít. Nekonečný věčný trápení. :8:


Aktuální postavení planet
Aktuální
postavení planet
ukázat planety »
Lunární kalendář 2024
Lunární kalendář
Luna v KozorohKozorohu
ukázat kalendář »