Ahojík - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Lúthien, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nikdy nevyvolávej duchy!!!!!!! Nech je v klidu. Vyvolávání duchů je jenom výraz sobectví, zvědavosti a touhy po senzaci. Jen si přiznej, že to chceš zkoušet jen proto, aby ses zviditelnila a jsi zvědavá. Nech to být. Jestli máš vidět duchy právě ty, uvidíš je. Jestli ne, neřeš to

WOAM » Psyko Jistě, že mě to napadá. Ostatně taky proto jsem pořád asi jen na půli cestě tomu plně uvěřit. Taky jsem ale zdaleka nenapsala všechno, co se mi dělo, a ta fyzická část se mi k tomu předtím vůbec nikdy nijak neozývala. Tenhle poslední případ zaskočil mě samou. Nicméně křeč v krčním svalstvu by tě asi sama o sobě nedonutila se začít dusit.

Najdise.cz » WOAM Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Psyko, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Ja sice nevidim do tve hlavy, jak co prozivas, ale z tveho popisu mi pripada, ze si proste jen spojujes nahodne udalosti do fantasknich celku a povazujes to za paranormalni jevy.
Napr. nechapu jakou souvislost ma to, ze ses
"duševně napojila na člověka, který je (už strašně dlouho) jakoby něčím/někým? posedlý"
s tim, ze jsi dostala blokadu krku. Nenapadla te moznost, ze jsou to jen 2 nezavisle nahody?

Najdise.cz » - E - Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ***, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
nekoukáte moc na horory a podobný ptákoviny? Rozhodně to nebude tak o moc nebezpečnější než se po D1 projet Brno - Praha a z5

WOAM » *** Nechci říkat jednoznačně ano a jednoznačně ne, ale tohle mě nutí reagovat. V životě jsem se nedívala na jediný horor (když nepočítám pár etap z mně známých lidských osudů, které by se tak nazvat daly a se kterými jsem se tváří v tvář setkala - to je ale jiná kapitola) ani jsem nikdy úmyslně nevyvolávala duchy, dokonce jsem k tomu zůstávala poměrně dlouho odtažitá a nedůvěřivá (což je asi zpočátku normální, pokud má člověk soudnost a nejdřív o věcech nějakou dobu popřemýšlí, než jim sám uvěří), ba dokonce jsem nikdy ani neovládala (ani se nesnažila ovládat) byť i jen jedinou duchařskou praktiku nebo rituál.
Bohužel? Bohudík? ...si mě to našlo samo. S podobnými bytostmi (ale nevím, jestli jsou to vyloženě "duchové") jsem se v životě setkala mnohokrát a ne vždycky to byla taková "sranda", jak si představuješ - ostatně asi i ta holčina, která sem hodila tu prvotní diskutovanou výzvu. Samozřejmě že při prvním kontaktu jsem to (ještě jako docela malá - asi desetiletá) sváděla na svou přílišnou fantazii a snažila jsem se to jen vystrnadit z mysli jinou myšlenkou...což se mi nepovedlo. (A to by asi mělo, pokud to byly skutečně moje výmysly, nadto nepříjemné...ne?) ale to byly začátky. Časem, když se mi to v různých podobách začalo vracet (naléhavě opakovaná slova a věty cizím hlasem v mojí hlavě /bez mně známého kontextu/, tváře před očima, hmotné stíny, které při bílém dni nic nemohlo vrhat a přesto tam byly, rozhoupaná záclona, původcem jejíhož pohybu byl nejspíš ten "průvan" v absolutně ZABEDNĚNÉM pokoji, zvláštní záblesky, které jsem viděla jen já a nikdo jiný, náhlé a bezdůvodné emoce, co se do mě vkradly se strachem a mrazem, bílé oči ve tmě...), jsem pochopila, že to asi nebude jen tak a že nestačí to plašit, ani to myšlenkama zkoušet přebíjet, ani na to úplně zapomenout a vůbec o tom nepřemýšlet. Prostě se to vracelo nezávisle na mé mysli a já začala mít ne respekt, ale strach. Nevím, na kolik to pak mohlo být ovlivněné psychikou, ale jisté je, že se mi to stupňovalo, až ze zhruba měsíčních intervalů těch setkání byly jen týdny a pak už se mi to dělo každý den, pokaždé silněji. Zkoušela jsem všecko možné, jít s tím do kontaktu, odvrhnout to a zapřít možnou existenci čehokoli - a to, co přišlo, byl jeden z mých nejhorších zážitků do té doby, schovat se před tím (směšný), modlit se (a nejsem věřící!)... nic.
A pak to najednou, když už jsem těm děsům skoro až přivykla, přestalo v tom nejvyšším bodě. Prostě už nic. Zmizelo to. A co já k tomu? Žádná radost z "vysvobození", ale podezření a další strach. Nejprve. Ale po asi dvou měsících jsem přišla na to, že mi to chybí zrovna tak, jako by to byla součást mě (a neříkám, že není)...což je... zvláštní. Vzhledem k tomu, jak moc jsem se tomu stranila a jak jsem se bála. Když se mi to od té doby dělo, vždycky to bylo jen zřídka. Vlastně během té doby jsem si řekla, že to budu respektovat do té míry, do jaké to neovlivní můj reálný život, a sžila jsem se s tím.

Tohle jsou ale opravdu maličkosti oproti tomu, co se mi stalo letos před pár mésíci... tam už nehrály roli moje "představy", obrázky před očima, ani tajené našeptávání. Nebudu se rozkřikovat s důvodem vzniku té události, ale skrze svou blízkou kamarádku jsem se nějak duševně napojila na člověka, který je (už strašně dlouho) jakoby něčím/někým? posedlý. Něco jako zlý duch, skutečná "černá magie", ne horory z televize.(Toho člověka osobně neznám.) K téhle jeho části jsem zaujala dost nevybíravý postoj a chtěla jsem to nějak svou myslí ovlivnit a pokud možno oslabit. Ještě jsem to ani nezačala pořádně dělat a snažit se o to, když se mi stala dost podivná příhoda:
V tu chvíli, co jsem se rozloučila s tou mou zmiňovanou kamarádkou (se kterou jsem o tom mluvila) a každá jsme šly svou cestou, jsem dostala do pravé části krku křeč. Vlastně to byly spíš jen napjaté svaly, nic víc. Neřešila jsem to, před pár týdny jsem ošklivě spadla ze schodů a něco si provedla s páteří, takže jsem kontrakci svalů sváděla na ten pád. Nicméně když jsem se vracela z města tramvají domů, najednou se krk sevřel úplně, nemohla jsem dýchat, srdce mi začalo tepat neuvěřitelně rychle, svaly na celém těle mi slábly. Bylo to jako by mě někdo škrtil. Netrvalo to dlouho, asi jen pět vteřin, ale jako varování to bylo až moc názorné. Křeč mi pak ještě zůstala a když jsem se před usnutím uklidňovala tím, že se z toho vyspím, nemohla jsem tušit, že další den se mi jen ten tlak jen tak mimochodem přesune na opačnou stranu krku a tam si bude lebedit ještě celý den...(normálně jsem se z toho vdycky vyspala a měla jsem pokoj). ...
Krom téhle příhody se mi v tom období ještě "podařilo" neustát alergickou reakci natolik, že mě málem ze školy odváželi satnitou, několikrát málem vběhnout pod auto a podobně.

No, já to asi nechám otevřený a nebudu generlizovat žádné závěry. Nemám nic víc, než tyhle ilustrační útržky vzpomínek a nechám tě radši, ať si názor uděláš sám. Já tomu rozumím ještě pořád příliš málo k tomu, abych mohla dělat závěry. Hezký den!

A holko - ? ...! Duchové NEjsou na hraní.