Svobodná vůle - Diskuze a zkušenosti

hyhlik Skvělé téma Dévi :)

Odlož na chvíli nedůvěru, a zkus si představit, že jsi jako tajný agent souhlasil s tím, že se zúčastníš vojenské operace a vydáš se zpět časem do roku 1894. K tvému úžasu, se to podaří! Protřeš si oči, a vidíš, že se nacházíš na okraji nějaké bavorské vesnice, skryté na okraji města. Z dáli se k tobě nesou hlasy Němců a atmosféru devatenáctého století dokreslují nezaměnitelné zvuky kostelních zvonů.
Rychle obhlédneš své okolí: zdá se, že jsi přímo za několika starými řadovými domy; bílé prádlo sebou třepotá ve větu; malý potok za tebou; okna otevřená, aby jimi mohl proudit teplý jarní vzduch. Jak malebné. Nikdo nikde, i když občas mezerou mezi domy zahlédneš, jak někdo prochází. A pak si ho všimneš. Támhle je, klidný, vážně se tvářící malý chlapec, a tiše si hraje s nějakými hračkami v hlíně. Vypadá, asi na šest let, spíše předškolák. Právě tehdy, si vzpomeneš na své poslání: toto je město Pasov v jižním Německu. A on není obyčejným chlapcem. Není to nikdo jiný než mladý Adolf Hitler.
Co by jsi dělal(a) dál?
Tento scénář je, pro nás bohužel, pouhou fikcí. Ale vaše odpověď na tuto hypotetickou otázku a jí podobné, je pro psychology předmětem zkoumání, protože mimo jiné, odhaluje tvé fundamentální předpoklady o tom, zda Hitler, a rozhodnutí, která ve svém pozdějším životě učinil, byly prostě produktem vnějších vlivů jeho okolí spojených s jeho genetickými dispozicemi, nebo zda mohl jednat jinak uplatněním své "svobodné vůle." Většina vědců v této oblasti se moc neznepokuje otázkou zda svobodná vůle existuje či ne, ale spíše jak každodenní uvažování lidí a jejich názor na svobodnou vůli, ovlivňuje jejich sociální chování a postoje zejména v oblasti morálky.
Jeden z předních badatelů v této oblasti, psycholog Roy Baumeister (Státní univerzita na Floridě), to v nedávném článku vyjádřil takto:
V jádru otázky o svobodné vůli je debata o psychologických příčinách našich činů. To znamená, zda je člověk autonomním subjektem, který skutečně rozhoduje, jak postupovat a volí mezi vícero možnými variantami? Nebo je člověk v podstatě jen článkem v řetězci kauzality, takže jsou jeho činy pouze nevyhnutelným produktem příčinných souvislostí, a vyplývají z předchozích událostí, a nikdo nikdy nemůže jednat jinak, než tak jak on nebo ona skutečně jedná/jednal? ...
S tímto porozumění tomu, co psychologové studií, když obrátí svou pozornost na přesvědčení lidí o svobodné vůli, se vraťme k předchozímu příkladu o Hitlerovi.

V tvojí roli, tajného agenta cestujícího časem z jednadvacátého století, jsi vybaven těmito informacemi. Za prvé, technologie cestování časem je stále ještě v plenkách, a výzkumníci si nejsou jisti, že se cesta časem znovu podaří. Za druhé, máš pouze deset minut předtím, než se navrátíš zpět do roku 2010 (a dvě již uplynuly). Za třetí, řekli ti, že sedm minut je dost času na to, abys holýma rukama uškrtil šestileté dítě, a potvrdil si, že není pochyb o jeho smrti. To znamená, že máš pouze jednu minutu na to aby si se rozhodl, zda malého chlapce zabiješ.
Ale máš další možnosti. Sedm minut je také dost času, jak ti řekli poradci, na to abys došel do sídla Hitler a ručně doručit Aloisovi a Kláře, Adolfovu suchopárnému otci a laskavé, samotářské matce, speciálně připravený balíček historických dokumentů týkajících se Holocaustu, včetně jasných fotografií jejich syna v roli Vůdce a podrobný pohled na třetí říši o čtyři desítky let později. Nikdo přesně neví, jaký vliv by to mělo, ale většina moderních učenců věří, že tato hrůzná předzvěst druhé světové války by vedla k významné změně Adolfova dětství. Možná by Klára konečně opustit svého despotického, hrubiánského manžela; Alois Hitler, nespokojen s myšlenkou, že se jeho příjmení stane synonymem pro absolutní zlo, by se mohl změnit a stát se laskavějším rodičem; nebo by si mohli oba sednout spolu s mladým Adolfem a podělit se s ním o fotky vyhlazovacích koncentračních táborů a svědectví obětí holocaustu, které jsou tak šokující a děsivé, že i sám Adolf by začal opovrhovat a zavrhnul jeho dospělou osobnost plnou nenávisti. Ale může Adolf opravdu změnit běh svého života? Má svobodnou vůli? Má jí kdokoliv z nás?

Jedním z ohromujících zjištění, která se v poslední době ve vědě zabývající se svobodnou vůlí objevily je to, že když lidé věří, nebo jsou vedeni k názoru, že, svobodná vůle je jen iluze, mají tendenci být více asociálními. Vraťme se zpět k malému Adolfovi (co si myslíte, že je zde víc asociálním rozhodnutím, zabít, či nezabít malého Hitlera?). Ale dříve, než se rozhodnete, podívejte se na to, co říká věda. První studie, která napřímo demonstruje asociální důsledky deterministické víry byla provedena na Univerzitě v Minnesotě, Kathleen Vohsovou a jejím kolegou Jonathanem Schoolerem, psychologem z Univerzitě v Britské Kolumii. V této studii z roku 2008, Vohsová a Schooler pozvali třicet vysokoškolských studentů do jejich laboratoře, aby se podíleli se na tom, co mělo být studií o jednoduchém počítání v hlavě, ve které byli požádáni, aby z hlavy vypočítali odpovědi na 20 matematických úkolů (např 1 + 9 + 11 - 10 + 8 - 4 =). Ale, jak už to při experimentech sociální psychologie často bývá, hlavním účelem těchto triviálních testů bylo něco úplně jiného, než matematické schopnosti žáků .
Před provedením testu z matematiky, byla polovina skupiny (15 účastníků), požádáno, aby si přečetli následující pasáž z knihy Francise Cricka - Úžasná hypotéza:

"Ty," tvoje radosti a tvé bolesti, tvé vzpomínky a tvé ambice, tvůj pocit osobní identity a svobodné vůle, nejsou ve skutečnosti nic víc, než reakcemi obrovského shluku nervových buněk a k nim přidružených molekul. Kým jsi není ve skutečnosti nic jiného než hromada neuronů ... i když budíme zdání, že máme svobodnou vůli, ve skutečnosti, jsou pro nás naše volby již předurčeny, a my na tom nemůžeme nic změnit.

Oproti tomu zbývajících 15 účastníků četlo jinou pasáž ze stejné knihy, část ve které se Crick o svobodné vůli nezmiňuje. A poněkud překvapivě, když dostali šanci podvádět tak tito lidé z druhé poloviny při matematickém testu podváděli podstatně méně, než ti, kteří četli Crickův úryvek že svobodná-vůle-je-iluze. (Studie byla chytře vymyšlená aby se podvádění dalo měřit: Účastníci byli vedeni k víře, že došlo k "závadě" v počítačovém programu, a v případě, že se odpověď objevila na obrazovce dříve, než dokončili problém, měli zmáčknout mezerník a dokončit test čestně. Počet kliknutí na mezerník během celého úkolu proto indikovalo jak čestní byli) Tyto obecné efekty byly replikovány v druhém pokusu s použitím jiného úkolu, týkajícího se přidělování peněz, ve kterém náhodně přiřazení účastníci k determinizmu byli požádáni, aby přečetli tvrzení jako je "víra ve svobodnou vůli odporuje známým faktům, že se vesmír řídí zákonnými principy vědy," tito lidé v podstatě ukradli více peněz, než ti, kteří byli náhodně přiděleni do skupiny, která četla tvrzení potvrzující svobodnou vůli (např, "Vyhnout se pokušení, vyžaduje, abych uplatňoval mou svobodnou vůli"), nebo neutrální skupina vystavená podmínkám s řídícími tvrzeními jako (např: "cukrová třtina a cukrová řepa se pěstuje ve 112 zemích").

Zjištění Vohsové a Schoolera odhalují poněkud zvláštní dilema, před kterým sociální vědci stojí: pokud, deterministické chápání lidského chování podporuje asociální chování, jak můžeme jako vědci ospravedlnit výsledky svých deterministických výzkumů? Ve skutečnosti, je v tomto článku z Psychologické Vědy dost šokující řádek, který jsem při svém prvním prolítnutí málem přehlédl. Vohsová a Schooler píší, že:

Jestli-že vystavení se deterministickým poselstvím a tvrzením zvyšuje pravděpodobnost neetického jednání, pak se stává nutností identifikovat přístupy k izolaci veřejnosti před tímto nebezpečím.

Možná, že Vám to při prvním čtení taky uniklo, ale autoři v podstatě tvrdí, že veřejnost "nedokáže zvládnout pravdu," a že bychom ji měli nějak chránit (lhát jim?), o skutečných příčinách sociálního chování lidí. Možná mají pravdu. Uvažte následující příklad.

Muž středního věku si najme prostitutku, a vědomě tak vystavuje svou ženu sexuálně přenosným chorobám a zneužívá mladou narkomanku pro vlastní potěšení. Měl by být tento člověk nějakým způsobem potrestán za svá provinění? Měli bychom ho hnát k zodpovědnosti? Vsadil bych se, že většina lidí, by neváhala a na obě otázky odpověděla "ano".

Ale co kdyby, jste o tom uvažovali z tohoto poněkud odlišného, vědeckého hlediska? Rozhodnutí muže mít sex s touto ženou bylo v souladu s jeho fyziologií v dané době, která vznikla v důsledku jeho unikátních vývojových zážitků, ke kterému došlo v rámci určitého kulturního prostředí, v interakci s určitým genotypem, který zdědil po svých rodičích, kteří zdědili genetické vlohy podobných rysů po svých konkrétních rodičích, a tak až do nekonečna. Dokonce i jeho schopnost potlačit nebo "potlačit" tyto síly, nebo pochopit jeho vlastní chování, je sama o sobě produktem těchto sil! A co víc, tento mužský mozek jednal bez předchozí konzultace se svým svědomím; místo toho jeho neurokognitivní systém přijmul vyvinuté algoritmy chování, které reagovaly, ať už normálně nebo chybně, způsoby, které v minulosti přály genetickému úspěchu předků (posloužily rozmnožení…).

Tak a teď se rozhodni, uškrtíš malého Hitlera, nebo dojdeš za jeho rodiči? Tvoje minuta se chýlí ke konci ? Tak co to bude, a proč se tak rozhodneš? Kde se bere tvoje přesvědčení, že tvoje rozhodnutí je to jediné správné? Životy milionů lidí jsou v sázce, máš zabít nevinného šestiletého chlapce, nebo prostě nebudeš zasahovat?

Převzato z bologu na scientificamerican.com – vědci říkají, že svobodná vůle pravděpodobně neexistuje, ale nabádají, aby jste nepřestávali věřit

Já bych ho nezabil, kdo ví, třeba v jeho koncentráku zemřel ještě někdo horší. Díky koncentráku vznikla hodně hustá knížka Viktora Frankla o smyslu života - Mans search for meaning. A jak vidíme z dnešního dění na ukrajině tak se lidi stejně o fašizmu nic nenaučili.
Osobně si myslím, že nemáme možnost si hypotézu jestli skutečná vůle existuje nebo ne potvrdit, tak bychom měli jednat tak, jako bychom svobodnou vůli skutečně měli. Jak říkal Neo na konci Matrixu, agentu Smithovi na jeho tisíceré proč dál bojuje – Protože jsem se tak rozhodl.– překonáváním sama sebe, úsilím o všeobecné dobro a rozvoj sebe i ostatních, ze soucitu k ostatním lidem, z lásky chcete-li. To je to co nás odlišuje od zvířat, která následují své pudy.
Řešit inkarnace a motivy toho kterýho člověka, mi přijde zbytečné, protože máme co dělat abychom rozuměli sami sobě.