Nebýt sám sebou - Diskuze a zkušenosti

seven » kedarda Člověk asi musí občas umět vypnout mozek i uvažování a jednat trochu jako stroj. Spousta lidí se asi obecně rádo utápí v lítosti a negativních věcech (zvláště když okolnosti napomáhají). Mávat křídly a letět nahoru vyžaduje hodně úsilí, padat dolů jak kámen vlastně nevyžaduje vůbec nic. Někdy mně to lehce ve formě jisté beznaděje postihuje taky a v takovou chvíli je nejlepší nad ničím nemeditovat jít vynést ten koberec, řezat dříví, aby se ten "temný čas" alespoň nějak smysluplně využil

seven » Madahi Vždycky když se střetávají názory tímto způsobem, kladu si otázku toho do jaké míry je člověk schopen v dlouhodobém horizontu prostřednictvím svého myšlení ovlivńovat tuto svoji "energetickou mapu". Nepopírám fakt, že podmínkou je skutečné poznání toho kdo skutečně jsem a jak mám se sebou zacházet, přičemž toto poznání je pouze začátkem procesu na jehož konci může být cesta životem, kterou budu mít pevně v ruce (včetně uskutečňování svých přání). Ačkoliv myslím , že Tvému výkladu vcelku rozumím,nejsem úplně příznivcem formulací typu " pevný základ" (nebavíme-li se o okamžitém stavu), protože smyslem života by měla asi být neustálá změna a to i v těch nejhlubších kořenech které jsou nám od narození dány. Tohle však záleží jen a jen na nás a našem myšlení , což byl nejspíš úhel pohledu, který nastiňuje Petamar.

Najdise.cz » seven Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Madahi, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Ten, kdo stojí o mou pomoc či pohled, mně uslyší a vycítí, že to není odhadování, i bez nezbytného chápání a vysvětlování, protože moje výklady nejsou věštby - i když to tak někdy může vypadat. Já už jsem tady toho napsala tolik, že i ten, kdo něčemu neporozuměl, si může najít desítky mých příspěvků, a názor si musí udělat sám. Pokud si někdo není jistý, jestli to je ze srdce anebo jestli je to pravda, tak mu ani popsaná kniha nebude stačit.
Asi víte, že DNA, stejně tak, jako každá buňka, není naprogramovaná jednou pro vždy, ale v určitém smyslu ji lze z vnějšku "posunout" - přeprogramovat. V momentě narození získaná kombinace konkrétních dispozic nemá jediný možný projev, ale rozdílnost těchto projevů je reprezentovaná frekvencí lidského postoje. Bylo by to na dlouho a mluvím o tom nejspíš zbytečně. Ale ten "pevný základ" existuje, stejně tak, jako možnost měnit charakter (vyzařovanou frekvenci) jeho projevu. Mimochodem, berte to klidně jako mé troufalé tvrzení, neznám jiný způsob, kterým by se člověk mohl poznat a pochopit, i když kvůli tomu to vlastně neexistuje. Pravý smysl na to teprve navazuje - aby se člověk mohl se svým nastavením sladit a naplnit i smysl své existence, který mimochodem, netkví vůbec v tom, co kdo z nás "vykoná".
Tak asi tak...

seven » Madahi Zcela nepochybně

Porozumnění či neporozumnění ze strany jednotlivce je dané spoustou věcí a těžko ho nějak odsuzovat. K vyjasńování názorů ostatně slouží většinou všechny a někdy i nekonečné diskuze . A každý si z nich odnese pouze to, na co je v danou chvíli připraven. Je to dobře nebo špatně?

Nicméně moje hlavní vsuvka byla pouze o jisté proměnlivosti života, kdy predispozice dané zrozením tvoří sice "pevný základ" ( i když bych raději možná slyšel třeba výraz "pevný výchozí bod" ), který je sice rozhodně velmi silný (resp. dominantní) a v různých variacích jednotlivce determinující, ale nikoliv omezující. Za předpokladu, že se člověk dokáže se svým nastavením sladit a porozumnět mu, pak nebrání nic tomu aby kráčel od tohoto "základu" směrem který si sám svobodnou vůlí zvolí ať je jakýkoliv. To, že může být na této cestě životem v jistých obdobích popostrčen nebo přibržděn je už jen součástí hry. K tomu dodám , že jisté "rozdíly" v našem názoru (jsou-li) budou pouze dané jenom rozdílností jazyka , který používáme

Jinak tato zjednodušená úvaha se pochopitelně netýká té skupiny jednotlivců, kteří neví (a neřeší) co jsou a kam jdou, přestože jsou přesvědčeni o pravém opaku včetně víry v účinnost jednoduchých a rychlých řešení třeba ve formě kurzů pozitivního myšlení.

seven » kedarda Vždycky si vzpomenu jak mně jednou někdo řekl na námitku , že to nejde - "Nechodí akorát malé děti"

Těžko říct, jak přesně nastartovat pohyb vpřed (možná budeš mít více chuti v období které tady už bylo zmíněno), ale zdůrazňování pocitu, že něco nejde je brzdou samo o sobě. Pokud cítíš , že sebou nic nechceš dělat tak ze sebou nic nedělej a nech život plynout a neřeš to. Myslím ale, že máš vnitřní touhu jít nějakou podle tebe správnou cestou, tak to prostě začni dělat (i když píšeš, že tohle slyšet nechceš). Jít ven se synem stavět domečky z mechu nemohou pouze ti, kdož jsou trvale upoutaní na lůžko (či jinak nemocní). Ostatní si prostě hledají jen výmluvy. Promiň

kedarda » seven Žádné "promiň" - naprosto správně, chápu to, rozumím - "jen výmluvy". Ale když kvůli těm, výmluvám nakonec úplně přestáváš žít svůj život a je z tebe automat na topení, aby ti nebylo zima, automat na vaření, abys neměl hlad, automat na práci, abys na to všechno vůbec měl, tak už to nejsou asi "jen" výmluvy, ale je to svého druhu také nemoc, o níž prostě doufám, že na ní něco existuje. Nechci být jen automat, chci do toho vstoupit svou vůlí, jenže to se ne a nedaří. A takové to "jít a prostě to udělat" ... ne, nefunguje to, já jednou za čas tuhle zářnou sílu mám, ale nic se tím nezmění, při první příležitosti (ihned vzápětí) to celé spadne tam, kde to bylo předtím.

seven » kedarda Máš pravdu, může to být skutečně nemoc psychického rázu (třeba únavový syndrom nebo jisté "vyhoření"). Ale mám pocit, že to není Tvůj případ.

Celkem bych věřil tomu, že Ti chybí energie, která se samozřejmně v jistém období života může znovu objevit. Je ale pravda, že mám taky bohaté zkušenosti, když člověk leží na posteli a přemýšlí, zda jakákoliv činnost má vůbec nějaký smysl. Zpětně ale vidím, že jediná cesta je prostě vstát a jít dál i když je každý pohyb a činnost naprosto mentálně vyčerpávající a nesmylně automatický pouze s vírou , že jednou bude líp. Myslím, že jsi ve fázi, kdy tomu "lip" podvědomně sám nevěříš a proto hledáš "externí" povzbuzení, že jednou příjde něco, co situaci změní. To potvrzení, ale musíš hledat především uvnitř sebe.

Má rada zní, dokud tu vnitřní sílu v sobě znovu nenajdeš, chovej se třeba jako sportovec trénující na vrcholnou akci svého života. Tvrdý dril a sebezapření který v dané chvíli nedává smysl se jednou až přijde čas bohatě zůročí. Přestaň se považovat za automat, ale buď člověkem, který se snaží prodírat vpřed momentálním bahnem života, které je jeho nedílnou součástí. Nejsi jediný s tímto problémem. Pokud staviš dům, musíš vybudovat základy. A to je hodně práce, která není příjemná a zdánlivě neviditelná. Budeš-li aktivní (třeba i rozbouráním stereotypů), jednou až příjde čas a vše se najednou v dobré obrátí uvidíš, že je to hlavně díky tomu, že jsi první kroky udělal právě teď.

kedarda » seven Joj
Tvrdý dril a sebezapření?

No, tyhle vlastnosti právě popisuji, že mi tak nějak schází - kdybych je měl po ruce, nepsal bych tady toto, co někteří posoudí jako triviální problém a trapas, že s tím vůbec lezu na veřejnost.
Ale jasně, že jednou za čas se k něčemu vzepřu, ale nikdy mi to nevydrží. Dobře, když to tak někdo má celý život a nevadí mu to na sobě, ok, je prostě jen líný, jenže mě to na sobě strašně vadí - překáží mi to v životě a znovu tedy: Je tu ta zajímavost, že jakmile se objeví vnější motivace v podobě osoby, ať už je to kdokoli, ale nejlépe to funguje u blízkých lidí, tak tento můj problém mizí a já jsem schopen jít klidně i cestami, které jsem již třeba dávno vzdal a racionálně usoudil, že to nezvládnu.
Z té tvé oné postele bohatých zkušeností bez potíží vyskočím, ale musí se jednat o zájem ještě někoho jiného než o mě, například o to, že mě čeká šéf v práci. Ale jakmile je tam jen trochu nějaká mezera, nechávající mi prostor - dejme tomu, že můj úžasný šéf je na mé příchody velký pohodář, ač jinak náročný puntičkář, tak ihned mohu začít mít se vstáváním problém. Prostě nade mnou nějak furt musí viset bič a nebo jiná vnější motivace. Zkrátka ten dril, sebekázeň... ale nejen to, prostě nějak schopnost sebemotivace.
Napsal bych to ještě takhle:
Dril přijmeš jako prostředek sebekázně, kterou použiješ, máš-li jasnou motivaci k tomu či onomu. A motivaci si vytvoříš jak? Jako by to byl žebříček, kde dril je nahoře, pod ním sebekázeň, pod ní motivace a pod ní?
Abych se choval jako ten sportovec, k tomu právě potřebuji tu sílu sebekázně a o tom píšu, že mi jaksi uniká, pokud jsem o samotě - což je nejspíš v pořádku, protože dokud si to nevyřeším o samotě, jsou ty vnější motivace vlastně nekonstruktivní, jen pomocné.
Já vím, že si tady koleduji o to, že mi někdo s chutí napíše, že prostě musím vstát a jít něco dělat a přestat si stěžovat, naprosto bych se nedivil, ale já v tom osobně žiju a nelíbí se mi, že to tak je a zkoušel jsem to změnit, ale místo, aby se to změnilo, je to spíš jakoby horší. A nebo není, jen mě to čím dál víc na sobě trápí.
Připadám si, že tady melu dokola samý blbosti - ještě chvilku a asi diskuzi smažu.
Začínám být triviálně trapnej.

Teď to po sobě čtu a jak vidím to o mezeře, nechávající mi prostor, tak mě teda ovšem napadá, že mám talent (jako opravdu neuvěřitelně bohatý talent) na vyhledávání sebemenších dalších flíčků ke skládání takového prostoru... a tenhle talent tedy jede bez nejmenšího zádrhele na plné obrátky - aspoň něco teda funguje

kedarda » seven A ještě jinak - zkusím to naprosto konkrétně - dnes byla neděle, vcelku pohoda, žádné úkoly navíc. Nádobí atd jsem zvládl, to je holá nutnost. Ok. Pak je tu v garáži zase už další radiátor čekající na natření. Ovšem termín je dost na mě, takže... ehm, ... ale jo, po týdnu jsem se k tomu přeci jen dostal, ač to šlo i dřív. Ovšem tím jsem zřejmě vyčerpal veškeré své eńergetické zásoby pro svou schopnost pozornosti či drilu či jak a přestože byla neděle a tudíž pohoda, ke cvičení na kytaru už jsem se nějak nedostal - připomínám, že ten nátěr skutečně není zdaleka na celou neděli. Prostě mě přitáhne tu počítač, tu kafíčko, támhle smska, já nevim a neděle je v hajzlu
Přitom tu kytaru miluju ( a nebo jsem ji jen miloval dřív a teď už to jen ze zvyku říkám?)
nevím, jsem v tom dost zamotanej

kedarda » seven Jo - a psycholožka mi čerstvě poslala zprávu, kde říká, že můj komunikační skór převyšuje performační
hmm
Teď abych z toho neměl výmluvu. Já, kurnik šopa nejsem línej, dovedu frčet jak fretka, ale musím k tomu mít jako někoho, kdo to chce taky. Tohle nikdo kolem mě nikdy takhle neměl. Znám lidi líné a různé jiné, ale někoho jako já jsem nikdy nepotkal.

seven » kedarda Já myslím, že to co tady řešíš není žádný trapas a spousta lidí řeší věci obdobně


Máš pravdu, že vše je otázkou motivace. Máš-li ji, pak si ochoten podstoupit nepohodlí a někam se plahočit. V tvém případě jsou dvě možnosti.
Trochu mám pocit, že v hlavě se Ti honí myšlenka jak by jsi věci měl dělat (a zároveń je neděláš) což vytváří trochu napětí mezi přáním a skutečností. Takže první možnost je, že věci budeš dělat tak, jak Ti připadají příjemné. Proflákaný víkend není proflákaný (i když nic neděláš), pokud ho za proflákaný nepovažuješ Nechce-li se Ti prostě hrát na kytaru , tak nehrej. Dělat si nějaké vyčitky , že bys měl, protože to tak dřív bylo je nesmysl. S tímhle přístupem možná nakonec zjistíš , že Ti to vyhovuje a jsi vlastně takto spokojený, což je cílem.

Druhé řešení je pak když motivaci máš (třeba zase ta kytara) a opravdu citíš potřebu to dělat, tak pak by jsi to měl nějak aktivně řešit. Uznávám, že je těžké pokud ke všemu nad sebou potřebuješ bič nebo vnější impuls, ale pokud si neutvoříš do budoucna nějaký svůj vlastní postup jak se sebemotivovat bude to dost těžké. Možná ten impuls , který tě k tomuto postoji nasměřuje přijde v blizké budoucnosti (jak psala Madahi), ale za rozvoj tohoto postoje si odpovídaš jen Ty sám. Je to práce, kterou za tebe nikdo a nic neudělá. Možná by jsi na tom měl začít makat teď hned

Ale třeba to nakonec není všechno tak zlé a jenom si upadl do jistého životního streotypu. Udělej parkrát něco jinak a neobvykle. Skoč si třeba padákem (nebo se nech z toho letadla vystrčit, pokud potřebuješ impuls ) a uvidíš , že Ti život zase začne připadat jako výzva, kterou stojí za to přijmout