Dnes mám náměty asi na milion "existencionálních" diskuzí... a evidentně potřebuji ventil... takže tu je první námět...Poslouchej svou intuici, je to jediné pravdivé. Nazezdívej ji ze strachu, že to je jen falešná paranoia, ze strechu, že nemá pravdu...nebo spíš, že ji má - protože milujeme naději, ale naděje není pravda... a potom zraňujeŽivením falešných nadějí si vytváříme umělou realitu, vlastní emocionální vesmíry, ve kterým jsme stejně cizí... Tyto vesmíry mohou být dlouhodobým živením naděje (jakožto něčeho iluzivního) obrovské... a jejich dekonstrukce bývá bolestivá a provází ji strach z toho, co zbyde, když svou "realitu" zničím... Tudíž asi založím klub pro beznadějné případy ... kde naděje umírá první... aby dala prostor pravdě založené na intuici... Konec první části
„Své duši řekl jsem, buď klidná, čekej bez naděje, protože naděje by byla nadějí v to nepravé; čekej bez lásky, protože láska by byla láska k tomu nepravému; je však víra, leč naděje a láska jsou jen v čekání. ”