Vědecké základy astrologie - Diskuze a zkušenosti

Otázka podstaty astrologie stojí stále v centru konfrontačních sporů mezi jejími zastánci a odpůrci. Školení astronomové tvrdí, že je astrologie nesmysl, neboť hvězdy nemohou mít na člověka žádný vliv, tvrdí i navíc to, že fyzikální vliv vzdálených planet, Měsíce ba ani Slunce je minimální, nebo žádný. Využívá se přitom argumentů, které odkrývají základní neznalost o skutečné podstatě astrologie. Vítězoslavně odhalují posun zvířetníkových znamení vlivem precese, s gustem připomínají nesmyslné bláboly typu "horoskopy na týden" v různých plátcích. Zastánci astrologie naopak upozorňují na to, že vliv nebeských těles je úplně jiné povahy. Ta je daná tím, že celý svět tvoří jednotu. Proto jsou zde také souvislosti mezi planetami, lidmi, čísly a třeba nerosty a dalšími věcmi. Jde však o souvislost, která je ale nekauzální. Odhalení jejích znaků se zabýval švýcarský psycholog C. G. Jung a nazval je synchronicitou. Nekauzální souvislosti jsou známy tisíce let a jejich hledání vyžaduje pečlivý výcvik a studium nebo zjišťování jejich znaků v životě člověka. Souvislost mezi horoskopem člověka a nebeskými tělesy je tedy úplně jiného druhu, než ji hledají astronomové a astrofyzici. Astrologie je v tomto pojetí postavena do řady s dalšími esoterními metodami, jako je chiromantie, fyziognomika, numerologie, tarot, alchymie aj. Může však být za astrologií něco víc ? Lze stále popírat vliv blízkých těles na život člověka ? Odpůrci často ani neví, jak opravdový horoskop vypadá - nikdy je to nezajímalo a považují to pod jejich úroveň. Horoskop je přitom zobrazení kontrapozice planet, Měsíce a Slunce vůči bodu na Zemi v daném okamžiku. (Moderní astrologie k tomu připočítává i vliv velkých planetek - např. Chirón.) Popírat vliv blízkých (a velmi hmotných) těles je dnes již více než pošetilé. Vždyť Měsíc způsobuje na obrovskou vzdálenost pohyby obrovských mas vody - pozemský příliv a odliv. Ale i celý člověk je ze 70 % složen z vody ! Můžeme vyloučit vliv Měsíce i v tomto ohledu ? Měsíc způsobuje i jiné pochody. Nelze nepřipomenout měsíční cyklus žen, i fakt, že úplněk má vliv na psychicky labilnější osoby, na náměsíčnost. Zde je tedy vliv, který bychom mohli označit za gravitační. Je známo, že Newton četl hermetické studie o vlivu Měsíce a planet na Zemi, a že právě tyto teorie ho povzbudily k úvahám o neviditelném poli, které pak bylo nazváno gravitací. Jeho koncepce gravitace jako síly působící na dálku se také velmi podobala tradiční hermetické astrologii.Co ale ostatní planety ? Zvláště ty vzdálenější ? V roce 1959 v britském časopise Nature (sv. 184, č. 4) uveřejnil dr. R. Tomaschek výsledky svého šetření, ve kterém se ukázal vliv planety Uran na zemětřesení na Zemi. Ve svém přehledu, zahrnujícím všechna velká zemětřesení od minulého století, uvedl všechny okolnosti provázející zemětřesení, mj. i polohu všech planet. Toto srovnání ukázalo, že k ničivým zemětřesením dochází v závislosti na poloze planety Uran. K objevu došlo i přesto, že nebylo proč očekávat vliv planet, zejména těch vzdálenějších, jakým Uran je. Na úplně jiných základech hledá podstatu astrologického vlivu Victor Farkas. Uvádí, že spojení mezi kosmickými událostmi a biologickými vlastnostmi, resp. ději zkoumal dr. Seymour, astronom a ředitel planetária. Zkoumal sluneční skvrny, elektromagnetická pole, geodetické souřadnice, kosmické záření, subatomární interakce. V roce 1986 vystoupil se svou teorií o vědeckých aspektech astrologie. Podle ní magnetické pole Země, na které žijeme, zůstává po dlouhý čas neměnné, siločáry směřující od severu k jihu vibrují v závislosti na pohybu Měsíce, vlivu Slunce apod. Všechna kosmická tělesa mají své magnetické pole. Celá Sluneční soustava a zároveň celý vesmír "hraje složitou symfonii na siločarách Země", jinými slovy ovlivňují siločáry Země a tak narození a vývoj každého jednotlivce v závislosti na jeho postavení na Zemi. Podle této teorie je však tento "kód života" zapsán do každé buňky člověka a začne se plně určovat až po narození. Tělo matky je jakousi klenbou proti magnetickým vlivům. Sledování vlivu nebeských těles na pozemské procesy se věnuje také práce astronomky I. Charvátové. Všímá si vztahů sluneční aktivity a pohybu Slunce a prokázala, že mezi pohybem Slunce a sluneční proměnlivostí existuje stálá a přímá vazba v časových měřítcích 10 - 4500 let. Nikoli nevýznamný vliv na pohyb Slunce (který může činit až 2,2 sluneční poloměry od těžiště Sluneční soustavy) mají samotné planety, zejména Jupiter a Saturn, které tvoří 93 % hmotnosti všech planet a tvoří také základ pohybu Slunce. Všímá si vlivu sluneční aktivity na společenské procesy na Zemi a to zejména přes vlivy meteorologické, přičemž ponechává stranou možný vliv zvýšeného či sníženého dopadu záření Slunce na lidskou psychiku. Uvádí, že "v obdobích dlouhodobě nízké sluneční aktivity (za chaotického pohybu Slunce) docházelo vždy k dlouhodobému globálnímu ochlazení. Nastávají tzv. "malé doby ledové", které přicházejí v základním 180 letém cyklu. Za chladného klimatu přicházely neúrody, až hladomory. Tyto nepříznivé přírodní podmínky by už samy o sobě mohly případně i vést k chaotickým procesům společenským. Je zajímavé, že staletá systematická pozorování přírodních dějů bývala přerušena z důvodů společenské nestability a to právě v období dlouhodobých minim ve sluneční aktivitě. Např. Maunderovo minimum bylo v letech 1620 - 1700. V letech 1623 - 1705 byl z důvodu "společenské nestability" přerušen záznam záplav na Nilu. Roku 1622 vypukla celočínská rolnická povstání, trvající až k roku 1700. Do téže doby spadá začátek třicetileté války v Evropě i začátek kolonizace Severní Ameriky. Záznam na Nilu byl následně přerušen v letech 1799 - 1825, tedy právě v období Sabineova minima sluneční činnosti (1798 - 1824). Tato léta jsou obdobím celoevropských "napoleonských" válek. Evropa slavila nastolení míru v roce 1823. (...) Egyptská přechodná období, období sociálních bouří, nájezdů, rozpadu centrální moci se dobře shodují s dlouhotrvajícími minimy ve sluneční aktivitě. Období rozkvětu a expanze (např. Střední říše 1991 - 1790 př.n.l.) se shodují s dlouhodobými maximy. Minimum v letech 800 - 700 př.n.l. se nazývá minimem Homérovým. Dlouhodobé maximum sluneční aktivity provázelo klasické Řecko doby Periklovy i dobu Alexandra Velikého a jeho následovníků. Minimum let 430 - 350 př.n.l. na jehož počátku se odehrály vleklé války peloponéské, bylo nazváno minimem Řeckým. Říše římská dosáhla na konci 2200 letého maxima, po existenci několikasetletých příznivých podmínkách svého největšího územního rozsahu (za císaře Trajána r. 117). Následoval postupný úpadek. V prvním, ještě nevýrazném minimu sluneční činnosti kolem r. 300 se říše dělila ve dví. A na dně dalšího, už hlubokého minima sluneční činnosti se Řím zhroutil pod náporem barbarů. (r. 476). Období hlubokých minim 1. tisíciletí se shodují s obdobím stěhování národů."Autorka si všímá i českých dějin a zjišťuje, že "skutečnosti zdají se svědčit o přímém vlivu zvýšeného vlivu zvýšeného či sníženého dopadu záření na lidskou psychiku. Všem rušným a násilným událostem poslední doby (Palachův týden, Tbilisi, Peking, 17. listopad 1989) předcházela silná erupce na Slunci, projevující se tak velkými polárními zářemi, že byly viditelné i v nízkých zeměpisných šířkách. Není-li to náhodné, měli by tyto přírodní vazby brát v úvahu lidé, kteří bezprostředně rozhodují."Na základě těchto úvah vyvozuje předpověď sluneční aktivity : "V letech 2000 - 2030 nastane, mírnější než středověké, 180 leté minimum, od roku 2040 se vyskytne série vysokých, desetiletých cyklů a od roku 2092 se bude opakovat série cyklů z let 1913 - 1964. Na konci 21. století opět nastane nevýrazné 180 leté minimum."Podstatnou část a také nejhlavnější údaje knihy "Mayská proroctví" tvoří objev toho, že astrologie má reálný podklad. Vychází z analýzy sluneční činnosti a obsahuje poznání periodicity slunečních skvrn. Ty se nápadně shodují s cykly mayského kalendáře. Autoři dochází k závěru, že astrologické rozdíly mezi lidmi jsou způsobeny variacemi slunečního větru a ovlivňujícího magnetické pole Země, které zase tak působí na budoucí vývoj plodu při početí. Nově oplozené vajíčko je při početí označeno šablonou převládající atmosféry slunečního větru a to určuje jeho astrologický typ při narození.Polarita částic slunečního větru se mění každé 3 měsíce. V čase početí je daná sluneční radiace nápomocná při vzniku plodu. Po dobu 3 měsíců je plod pod vlivem této radiace. Během dalších 3 měsíců se sluneční záření mění a po nich nastupují poslední 3 měsíce, kdy je sluneční záření takové, jaké bylo při početí. Jakmile uplyne 9 měsíců (275 dní), plod dosahuje zralosti. Vliv cizích částic, odlišného záření, pociťuje po dovršení zralosti nepříznivě. Dítě reaguje uvolněním hormonů, které způsobí nástup porodních bolestí matky a narození dítěte. Po 266 dnech a po implantaci v děloze, tj. ve stáří 266 + 7 = 273 dní dochází k narození, tedy v oněch 7 dnech tohoto období. Narození je však závislé na solárních emisích. Významné erupce nebo protuberance, krátká a intenzivní cizí radiace může způsobit předčasné nebo opožděné narození.Jaký je však vliv jednotlivých planet ? Vždyť to je alfa a omega dosud chápané astrologie ! Sluneční vlna totiž může být ovlivněna určitými konfiguracemi planet - vnější planety mají schopnost akcelerovat částice a tak zvyšovat jejich kinetickou energii, planety vnitřní zase sluneční vlny vychylují. Z toho vyplývá, že právě planetární aspekty mohou sladit modul solární vlny tak, že odpovídá odchylce osobnosti v rámci každého znamení zvěrokruhu. Uvedené příklady dokládají, že současná věda pomalu dospívá k poznání vztahů, jež kdysi byly velmi dobře známy. Byly však zapomenuty, ztraceny ? Jak je možné, že mayští astronomové poznali cykly slunečních skvrn tak precizně, že my je dokážeme dešifrovat až na základě sledování družic a zpracování údajů výkonnými počítači ? Schémata tvaru slunečního větru vlivem sluneční rotace se nápadně podobají odvěkému symbolu svastiky. Nejstarší doklady tohoto symbolu je známo už od neolitu, předasijském i evropském, drží se v eneolitu i v době bronzové, objevuje se na idolech z mykénského období, dosahuje hlavního rozšíření v řecké a římské kultuře. Znali ji Keltové, Germáni i Slované. V Indii a Číně se objevuje od neolitu, a nikoli pod vlivem buddhismu, kde se stala symbolem věčného koloběhu životů. O úctě k tomuto znamení svědčí nařízení čínského císaře Tai Cunga v 8. stol n.l., které zakazovalo používání svastiky - znaku Slunce - jako výzdobného prvku. Jako svaté znamení "Tlalok" je doložena v kultuře starého Mexika. Svastika vyšla ze zobrazení kříže v kruhu, obrazu nebes a slunečního kotouče. Podle vysvětlení sibiřských šamanů, vyjadřoval kříž v kruhu vládu Slunce nad celou Zemí. Není zde symbol odrazem dávného vědění ?Autoři "Mayského proroctví" dospívají k šokujícímu zjištění. Náš věk (velký cyklus sluneční aktivity) podle mayského kalendáře skončí 22. prosince 2012. Tehdy sluneční magnetické pole změní orientaci, a bude mít tendenci vychýlit Zemi v její ose. Vychýlená Země podléhá zemětřesení, požárům a sopečným erupcím. Jaké důsledky pro pozemskou civilizaci to bude mít, se příliš nerozvádí. Může to však souviset se ztraceným kontinentem - Atlantidou.Otázka Atlantidy Velké vědomosti středoamerických civilizací, jichž byli Mayové dědici, mohly pocházet z civilizace Atlantidy. Její zánik spadá do období kolem roku 10.000 l. př.n.l. Zatímco Jižní Amerika a Afrika do sebe přesně zapadají, v pevninských kontinentech Severní Ameriky a Evropy je zřetelná mezera. Kromě dřívějších hypotéz o rozpadu asteroidu, který pevninu narušil, je zde hypotéza o zaniklém kontinentu. Byla-li Atlantida do tohoto období v Atlantiku, bránila přílivu teplého Golfského proudu k západnímu pobřeží Evropy. Ledovec skutečně sahal až k Londýnu. Potopení Atlantidy by mohlo být pouhým náhlým vzestupem vodní hladiny po tání ledovců. Podle jiné varianty se Země kolem roku 10.000 př.n.l. posunula, tj. před tímto datem byla polární zalednění jinde. Také zalednění Antarktidy následovalo až po tomto datu (objev geofyzikálního roku 1957), proto mohla být Atlantida v Antarktidě, jak tvrdí autoři knihy. Na podporu "atlantické" varianty umístění Atlantidy autoři "Mayského proroctví" používají i spícího proroka E. Cayceho. Ten udal místo do prostoru před východní pobřeží USA a Kuby a zánik kolem roku 10.600 př.n.l. Nová záhada kolem "kosmonauta z Palenque" V knize "Mayská proroctví" se jeho autoři A. Gilbert a M. Cotterell se zmiňují i o Erichu von Danikenovi v souvislosti s kamenným náhrobkem vládce Pacala, neboli "kosmonauta z Palenque". V knize se připomíná, že archeoastronautická varianta vyvolala pouze výsměch archeologů. Autoři "Mayského proroctví" na základě ulomených rohů náhrobní desky a dalších znaků, za pomoci průhledných nákresů dešifrovali zobrazení jako zašifrovaný vzkaz o průběhu 4 věků podle knihy Popol Vuh. Kolem Pacalova hrobu se však vynořila další záhada, o kterých se však v knize nic bližšího nedovídáme. Peter Fiebag v knize "Mimozemská svědectví" zjišťuje, že ačkoli jsou kalendářní data narození a smrti vládce pečlivě zaznamenána a ukazují věk 80 let a 158 dní, kosterní pozůstatky ukazují muže staršího ne více jak 40 let. Autor odmítá omyly v datování a interpretaci a vyslovuje daleko fantastičtější domněnku : vládce Pacal byl unesen mimozemšťany, prožil mezihvězdný let a tak, zatímco zde na Zemi uplynulo 80 let, čas pro něj plynul pomaleji. To by naznačoval i onen zvláštní reliéf na jeho náhrobku. Bohužel, pro tuto hypotézu zatím nejsou další doklady. Vysoká úroveň Mayů a krvavé obřady ?Kniha nepostrádá ani mystický podtext. Vysvětlení symbolu "opeřeného hada" Quetzalcoatla hledají autoři v esoterické symbolice Východu i Západu. V duchovní tradici Západu představuje "had" nižší bytí, kdy se člověk jako had plazí v prachu země, rodí se a umírá tak, jako had svléká svoji kůži. Ale duše člověka je schopna opustit hmotnou zemi a vydat se do vyšších sfér. Člověk tak má tedy možnost přeměny ve vyšší formu bytí, "stát se orlem". Praktickou aplikací této esoterické filosofie je jóga, která vede vzestup "hadí energie" kundalini podél páteře a na své cestě oživuje duchovní centra (čakry). Završení tohoto procesu znamená však nejvyšší sebeobětování - osobní ego musí být zničeno, jedinec musí "dát své srdce", musí "zemřít", aby mohl být "znovuzrozen" a spojen s vyšším kosmickým vědomím, Bohem. "Had" se tak snoubí s "orlem", což bylo mystickým výrazem Quetzalcoatla - titulu, který dostávali duchovně osvícení lidé. Krvavé rituály s vyřezáváním živých srdcí bylo tragickým nepochopením mystické nauky, vzaté doslova a tedy znakem upadající kultury. Naslouchá vědecký svět ? Kniha, ač je psána na vysoké odborné úrovni (autoři jsou univerzitní profesoři) a je plná grafů, tabulek a přehledů (bez nichž by pochopení a vysvětlení souvislostí nebylo možné), je velmi čtivá. Co hlavní, poskytuje řadu inspirací a úvah nad otázkami archeoastronautiky, i když nepatří do tohoto žánru. Autoři vyslovili velmi pozoruhodné, a také převratné hypotézy. V konfrontaci s vědeckým establishmentem však narazili na stejný přístup jako badatelé, o kterých se sami zmiňují s jistým despektem. "Cotterell se ještě jednou pokusil získat pro své myšlenky pozornost vědeckého establishmentu, ale opět byl odmítnut. Časopis Nature odmítl publikovat článek osvětlující jeho novou teorii o cyklech slunečních skvrn. Když se obrátil na Královskou astronomickou společnost se žádostí o posouzení, zda by jeho zpráva mohla být zařazena do jejich čtvrtletníku, dostalo se mu rovněž odmítavé odpovědi. (...) Pokud by tato média byla skutečně otevřenými mluvčími moderní vědy, za něž se prohlašovala, pak by jistě bylo v jejich zájmu chtít představit nové myšlenky širokému publiku a podpořit diskusi, která by mohla vést k dalšímu objasnění. Když Cotterell četl jejich strohé odpovědi, nemohl se ubránit dojmu, že odmítnutí publikace jeho článků nemělo nic společného s vědou, ale že příčinou bylo to, že není uznávaným, akademicky vzdělaným astronomem." Stojíme tedy na prahu nové epochy nebo na konci věku, který spěje ke zničení ? Budou vědci naslouchat varovným signálům ? (web)