Zamýšlím se nad tím, jak vlastně vnímají muži ženy? Jak je vnímají ve vztazích? Jaké jsou jejich představy o ideálních vztazích s nimi? Jaké mají muži očekávání? Jestli vnímají potřebu toho, aby žena nějak tyto vize/role naplňovala? A taky jak si muži myslí, že matky a vztahy s matkami ovlivnily tu jejich vizi/představu/potřebu?
Dívám se na to zatím jen z pohledu ženy, která má v podstatě vždycky několik rolí, jelikož může být matkou, přítelkyní, milenkou, dívkou (a někdy i otcem x)) )...víc mě nenapadá x) A tak se ptám i žen, jak se vidí a jak se cítí být ženou a jak balancují mezi jednotlivými rolemi a jestli se jim při tom všem daří být ve svém středu...?
A pokud někdo dokáže žít mimo tyto role, jak se mu to vlastně daří? Co je tzv klíčem?
player
No - každej to asi bude mít jinak. Protože každej má jiná očekávání..
Já si sám uvařím , vyperu a především zabavím. Jak šel život , tak jsem zjistil , že když mám tvořit , tak tam nesmí bajt ženská. Jak je tam , udělám půlku a ještě mizerně. A protože je to gró mého žití , ta jediná (patrně) správná cesta , tak když už holku , tak jen se správným nadávkováním. Distanční lásky. To jsou pak ty můzy...
Matka - byla to vlídná žena. Byla velmi oblíbená . Ale hádky s otcem doma byly , ne , že ne... Ale protože jsem potřeboval životní prostor , tak jsem ve čtrnácti zmizel do volné místnosti o patro níž a do její smrti jsme měli kamarádkej vztah. Ostatně s oběma rodiči. Na mě měl spíš zcela zásadní vliv můj o 14 let starší kolega v práci. Ten mě naučil zřejmě nejvíc.
Jak vnímám ženy? No - jako bytosti , k nímž je svět nespravedliv. Nic moc od nich tak nějak celoživotně neočekávám. Jen mě některé vzrušují a některé dokonce i baví. Ale na vztahy se dívám s nadhledem. Krčím rameny.