Nejkrásnější sny - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Nejkrásnější sny, no... Nějaké mám zapsané, co se mi zdály před 5 a více lety. Pamatuju si je živě dodnes. Možná bych ještě dohledala ty soubory, některý mají i deset stran
____________________________________________

Tak aspoň nějaké symboly, které považuji za nejsilnější:

Krájení chleba, na krajících je symbol Květu života.
***
Bílý lev (já) odlétající na bílém drakovi z dračí války.
***
Armáda tisíců a tisíců bytostí, proti kterým bojuje 9 osob - včetně mě. Vyvolávám bílého lva - ochránce, který mi vytryskne z dlaně v podobě světla. Létám nad planinou, v dálce hoří les s nesmírně vysokými stromy, vítězíme.
***
Cesta s mým kmenem (asi 50 lidí) na horu nejzazšího severu. Tam si mě vybere Vládce Země - Král. Je to lev obrovský jako hora sama. V takového se následně měním a nastupuji na jeho místo...
***
Dva měsíce na obloze. Jeden z nich je falešný.

____________________________________________

To poslední nebylo pocitově pozitivní. Ale něco mě dohnalo to sem napsat...


Napiš ten svůj se žirafou

Sosna zvlčelý Vlaštovky

Mám rád vlaštovky a jejich veselé švitoření. Zatímco na jaře přilétají postupně, na podzim mi zmizí v jeden jediný den. Najednou je ticho a smutno po nich, ale o to víc se těším na jaro, až zaslechnu známé volání. Rozhlédnu se po obloze a nedám pokoj, dokud tu první vlaštovku nezaostřím. Pokaždé ji oslovím holka, i kdyby to byl sameček, a mám radost, že jsou zase zpět. A tak to jde rok co rok.
Jak je na jaře vítám, na podzim jsem se nikdy nerozloučil. Jeden den ještě sedí na drátech a druhý den tam není jediná. Nečekají, až jim popřeji šťastnou cestu. A já se nechci loučit předčasně, ale neznám jejich letový řád, tak mi prostě frnknou bez loučení. Až loni jsem tuto možnost dostal, ač trochu jinak, netradičně.

Byl už listopad a vlaštovky byly už druhý měsíc fuč. A mně se zdál sen, že jsem se procházel v polích a lukách kousek za vesničkou v Železných horách, kde to znám. Udělal se krásný listopadový den, kdy slunko na kusy rozsápalo mlhu i mraky, až se zcela rozpustily. Pole hnědá zoraná, obloha bezmračná azurová, listí ze stromů opadané, jen tu a tam suché na dubech šustilo ve větru. Když jsem zavřel v tom snu oči a nastavil slunku tvář, ještě hřálo. Sice nesměle, listopadově, ale hřálo, zatímco větřík chladil.
A najednou jsem uslyšel švitoření. Vlaštovky! Otevřel jsem oči a rozhlédl se po obloze. Přesně tak, jako to dělávám na jaře. A hle, fakt tu byly. Kroužily mi nad hlavou, nelétaly nikam daleko, jen poblíž mne. Nebylo jich moc, možná pět? Nevím, v tom snu jsem je nepočítal.
„Holky,“ oslovil jsem je s radostí, „tak vy jste mi ještě neuletěly! Přiletěly jste se ještě rozloučit. To jsem rád! Ale teď už leťte, zima je na krku a přes Alpy musíte ještě přeletět!“ A snad jsem jim i zamával, to nevím jistě. Ony zakroužily ještě kolem a pak odlétly. A bylo ticho... I v mé duši. Ticho a mír.

A ten mír přetrvával pak docela dlouho. A cítím ho i nyní, když si na ten sen vzpomínám.