Tuhle jsem tu už kdysi psal, ale mám dnes nějakou vzpomínkovou náladu....
Když poprvé se kouknul na světa já uslyšel to, máte syna,věděl jsem hned,že moje cesta už teď bude jiná.Když poprvé mohl jsem ho pochovata cítil, jak jeho ručka po té mojí hmatá,věděl jsem, že ho musím v srdci schovat.Byl jsem tak pyšný, že jsem táta.A když přišel na svět i ten druhý,zahrnoval jsem je svojí láskou.Měl jsem někdy pod očima kruhya odnesl to i nějakou tou vráskou.Vzpomínám na jejich první krůčky,jak chtěli být jen pořád s náma,jak natahovali k nám svoje ručky,na jejich první slůvka... táta, máma.Vzpomínám si, jak po podlaze,hledali jsme jejich zoubky,jak kolotoče přišly draze,jak nebáli se žádné hloubky.Vzpomínám si na pohádky, když šli spát,hrdinou byl krtek, Rumcajz, pejsek a kočička,na Vánoce, když začali si dárky brát,jak radostí zářily jim očička.Na noci probdělé, když trápila je horečka,na ten den, kdy šli do první třídy,na všechna autíčka, co chyběla jim kolečka,na lízátka, bombóny i arašídy.Jak všechno chtěli věděta nejraději teď a honem,jen stále běhat a neposedět,až z toho šla hlava kolem.I na to jejich dospívání, lásky,na pubertu... jak ta nám dala zabrat.Na domluvy, kázání a na otázky,někdy musel jsem z toho druhý dech nabrat.Jak rád bych vrátil se zas do těch dnů,rozběhnout se s nimi na hřiště,prožívat ty krásné chvíle her a snůa všechno ostatní nechat na příště.Jenže vydali se vlastní cestou... jinam.Už to nejsou malí kluci.Vyrostli nám.....