Skála - Diskuze a zkušenosti

DOKÁZALA JSEM TO!!!!Ta skála, co se tyčí na samém vrcholku hor, uprostřed vzrostlých stromů, upoutávala můj pohled od prvního okamžiku.Něčím mi učarovala. Každý den směřoval můj pohled na kopec. Přemýšlela jsem, jaké to je, stát tam nahoře.A každý den jsem si říkala- třeba jednou.Poslední dva týdny, pokaždé, když jsem se dostala ven a podívala se na skálu, byla zalitá sluncem. Úplně zářila. Možná, abych ji věnovala víc pozornosti. Jako by mi chtěla něco říct.A dnes jsem slyšela hlas, jak mi říká, že až najdu odvahu a dojdu až nahoru, pak to dokážu.Co? Na to je ještě čas. A tak šlapu po sjezdovce, do prudkého kopce. Jsem sama, kdo jde a stoupá do kopce.Jinak potkávám spoustu lyžařů, ale jedou opačným směrem, nechávají se vézt.Je to jako v životě.Po první, asi čtvrthodině, mám chuť to vzdát. Došla jsem do míst, kam jsem chodila na večerní procházky, ale odkud jsem se vždy vrátila, protože kopec začal být hodně strmý.Teď v zimě je to mnohem horší. Jdu po centimetrech, nohy se ve sněhu boří, kloužou, kolena se odmítají ohýbat. Kdybych to teď vzdala, bude to zase jako mnohokrát před tím.V sázce je dnes vše. Celý můj život.A já to vím.Jak je to ještě daleko? Prý asi hodina, ale kdoví.Bojuju v sobě, ale dnes nebo nikdy. A tak přestávám vzdorovat, zaposlouchám se do písničky z přehrávače, přestávám sledovat pot, co mi teče po zádech i myšlenky, že to můžu odmarodit a jen se soustředím na svůj dech. A po chvíli si uvědomuju, že nohy jdou nějak rychleji a když se otočím, vidím za sebou tu střechu, kterou jsem právě vystoupala. Jaký kus mám ještě před sebou?Po chvíli se ocitám na rozcestí. Kam teď? Přibližný směr znám, ale v tu stranu je tady asi 5 cest. Lyžařů je tu dost, ale mluví cizí řečí. Pak vidím v dáli chatu a u ní rolbu a také řidiče. Jdu k němu a jeho obličej mi je povědomý. On se dívá stejně udiveně jako já, ale ochotně mi vysvětluje, kudy se dát. Až doma mi došlo, že ten mladý muž je můj vzdálený soused z domova. Asi je tu v těchto končinách také za prací.A prý už to je jen asi 200m. Tak jdu a najednou vidím zase další střechu. Ale už je mi to jedno. Před očima mám pouze svůj cíl.Jenže v místě, kde by měl být, ztrácím stopu. Prý to poznám podle stop od lidí, ale nikde žádné. Až na jednom místě nějaké objevuju. Jsou zapadané asi 20cm vrstvou prachového sněhu. Nitro je trochu zmatené, ale rozum zavelí a já jdu. Semišové boty jsou rázem obalené sněhem a ve chvíli začínají být naprosto promočené. Po nějakých 50i metrech otočím hlavu vlevo nahoru a zjistím, že jdu špatně. A tak zase zpět. Tentokrát to vezmu důkladně a nacházím další zapadané stopy. I přes sluchátka slyším hlas nějakého lyžaře, jak říká, že tudy cesta nevede. Nechám ho být, protože já vím, že ano. Jsem slepá a hluchá, vůči okolí, vidím jen svůj pomyslný cíl, nic víc.Dobrodím se až ke skále. Ve chvíli, kdy se chytím kovového zábradlí, zůstává na něm můj otisk. Ledový kov si vezme několik vláken z mé rukavice .Ale mě je to jedno. Všechno je mi jedno. I to, že mi pot teče po zádech, že je mi chladno od větru a mám naprosto promočené boty. Existuje pro mě jediné. Pocit vítězství. Dokázala jsem to.Nebe je zatažené, jen v dáli, na protějších kopcích září slunce.Dotýkám se nebe, dívám se do údolí, ale pro slzy nevidím. Koulí se mi po tvářích, ale nechám je téct. Jsou to slzy štěstí.A zase slyším ten hlas jak říká: "Když to dokážeš a dojdeš až na skálu, pak dokážeš změnit svůj osud. " .