Dračí probuzení - Diskuze a zkušenosti

Drak přistál na nejvyšší budovu města. Bylo to jeho oblíbené místo na konci dne. Měl všechno jak na dlani. Složil křídla, cítil jak střecha zchlazená mrazivým večerem splynula s jeho drsným povrchem. Přejel pohledem horizont. Znal to místo velmi dobře a vnímal každé jeho zákoutí. Nemusel tam přímo být, ale cítil všechny vůně a dokázal se přemístit jen v myšlenkách kamkoliv chtěl. Spousta lidí z něj měla strach. Pro jeho velikost, sílu a ohnivý dech. Přesto v jeho očích bylo tolik nejistoty a v jeho srdci mnohokrát bušil strach a slabost. O to víc hrozil a bojoval. Ale po spoušti, kterou většinou vyvolal jeho strach nebo vztek se vůbec necítil silnější. Přesto nedokázal zacházet se svými schopnostmi tak jak chtěl. Ale od toho dne co jí potkal, mnohé se změnilo. Taková malá holčička. Viděl ji při jednom svém nočním rozjímání oknem, jak pláče. Ta její samota tolik kopírovala tu jeho. Zpívala. Krásně. Čistě a jemně a beze strachu. Ale neskutečně smutně. A tak, on velký hrozivý drak přiletěl k jejímu oknu, s obavou, ale přesto s odvahou, že se ho snad nezalekne. A ona, místo křiku a hrůzy, otevřela okenice a zpívala dál. Sobě a jemu. A světu, co v tichosti noci usínal. A tak večer co večer létal poslouchat její hlas a byli jako spiklenci ve své ztracenosti. Stali se z nich přátelé. Odvážila se sednout si na na jeho velký hřbet a on velmi opatrně oblétal město a sám byl překvapen, kolik je v něm samotném jemnosti. A ona křičela: „Rychleji a výš, výš......“ Ani si nevzpomínal, kdy si byl schopný tolik užívat let, svá křídla, vzduch, vnímat barvy západu a svítání. Otevřela mu jeho zavřené dveře. Sám držel od nich pevně klíč ve snaze nevpustit do nich nikoho a hlavně ne sebe. A ona ho o ten klíč neprosila, ani mu ho násilím nevzala. Ona ho nepotřebovala. Odemkla ty dveře, ani nevěděl jak. A neptala se ho, zda chce jít dál, vtáhla ho tam a on někdy jen ztěží popadal dech. Od té doby nebyl sám. A naučil se vidět svět v jeho jemnějších odstínech. Stal se ochráncem, ne hrozbou. Lidé se ho přestali bát, protože se přestal hrozit vlastního stínu. Přijal ho pod svá křídla a šel cestou krok po kroku na jejímž konci byla vidět mlha, ale on už věděl, že ani člověk, ani drak nemůže znát konec příběhu. Protože pokud uzavřeme svůj svět a zdá se nám vše jasné a neměnné, přestaneme chtít. A tak, teprve po mnoha letech začínal chápat větu svého dračího učitele – na konci je vždy světlo, je jen na nás, zda ho chceme vidět......A on chtěl.Zase zpívala. Zaposlouchal se i na dálku do té melodie. Někdy to byly ještě tóny smutné, ale i ty k životu patří. Většinou zněl její hlas vesele a odvážně. Vlna radosti se přelila i jeho nitrem. Vynesla ho svou čistotou do jeho vlastního světla.