Miláčku, řeklas Sníh...padá, něžný, bílý...nešeptáš, díváš se skrze okenicetajíš dech, nasloucháš tichu a přestose stále ptáš:Proč nevidíš tu krásu, co vidím já?---Ten sníh člověka pálí, vzdálení jsme světelné rokya přitom - přitom stačí dotykpřitom stačí - krokJenže , dávno nejsme malínaše oči se schovaly pod skořápkypečeme cukroví, a sypeme si sůl do ranmísto sněhuláků, péřovky z Číny(snaha o milost, o Lásku o něco...)o něco co se snáší, tak jednoduché,tak samo o sobě dokonaléo něco co nezachytíšnepodržíš...Znáš? (tu krásu, podívej!)tak mi ještě chvíli dej,otevři dokořán pokoje,okna zotvírej...v neskutečném světěchci ještě tančit,bílé šaty oblékejkonězapřahejZimo, mám na krajíčku pláča venku mrznou svatíto se přece ztratíže člověk vlastněsám...zapomněl na jednoduchou krásuzaduj na mou trasusám...Vločko - počkej - dlaňschovám (...) chceš?kdo nemilovalplatía když zabloudíš,už se nenajdešvenku všichni svatípod goticou věžběž zpívatto Tvý andělénechají Tě dívat sejak dopadá...krásakrása---taková,jakou umíš vidět jen Ty sám()