Poklekla v poušti a rozbila zrcadlona tisíc a jeden kus.Zahrabala je do písku a zkoušela přejít,bosá.Závan větru roznášel nasládlou vůnitropického ovoce, někde z dáli.A chuť vody v nedohlednu.Jen střepy zaryté v patě.Těžko můžeš si stavět z písku hrad,když nemáš ani doušek vody,těžko můžeš se ze slunce radovat,když vypaluje ti na tváři znamení.Vzala poslední střep z tisíce a jednoho,a koukla se do zrcadla.Byla pouští.
Najdise.czSystémová zpráva: Příspěvek je od uživatele musiúa, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu: =====
Je stejně pošetilé, plést si sladkou vůni krve, s vůní voce, jako si myslet, že splynutí sebou nese ztrátu identity... -----