Plameny vyšlehly vysoko do nebes,a nářky přihlížejících střídaly barvy,na hranici v žáru nocijen obrysy siluety plály.I stál opodál, nehnutě, bez náznaku čehokoli,co mohlo by prozradit vnitřní muka,jež najevo prosakovala skrz opovrženícoby krev, jíž potřísněna jest nenávistná dýka.A vysoké tóny jekotu střídaly oktávy z hlubin utrpení, když vlasy a kůže se pálila,ten smrad okolo jak v zahradě zla,zněly však tak dokonale, jako symfonie.Ortel byl vyřčen vcelku jednoznačněbez pochyb o vině nevinnéco obcovala s ďábly nosíc jejich séměby nakazila všechny svaté.A tak teď hoří, a ani kousek masa již není živ,lidé už z hrůzy odešli a stojí tam jen on,černý plášť a výraz bez náznaku čehokoli.Však vnitřní muka nese si s sebou dál, než jen do hrobu.(stejně jako ona).Kéž dojdou oba odpuštění,kéž dojdou oba odpuštění....Některá setkání nám v životě ledacos napoví.