Setkání v Bodě nula - Diskuze a zkušenosti

Los Depresivos sorry,není vždy posvícení Prší..já sedím u okna v zajetí zakletých snů. U nohou přede mi vnímavý kocourek, spřádá mou bolest z těch předchozích dnů. Kapičky deště bubnují na věčnost, jsou to mé slzy. Snad duše se někdy svobody dočká, snad bude to brzy.. Já dívám se do tmy a kdesi se ozývá dětský pláč. Opuštěná jako to dítě, ptám se a ptám: Proč? A nač? Proč život mi štěstí a lásku daroval..a pak.. jak ostrá dýka probodl duši mou, tmavou a bezednou díru v ní zanechal,svedl mě na zcestí a nechal bloudit nekonečnou tmou? Ty přišel jsi za mnou té bezesné noci, však pohled chladný a prázdný jsi pro mě jen měl. Vzpomínky ukryté hluboko v zapomnění a prostor v nás náhle oněměl. V mých dveřích stojí cizinec a co včera bylo nad slunce jasné, dnes v černou prázdnotu se mění.. Ráno procházím se nohou bosou, ztracena ve svém smutku jsem. Chodím a bloumám svěží jarní rosou, v ten zvláštní moment, kdy noc se zlehka míjí s dnem. Ta rosa je tvé poselství, co seslal jsi,když měls mě ještě rád. Chceš mi jen říct: "Děvče,snad tvé slzy promění se jednou ve štěstí, perlivé a opojné jako staré víno.. Vždyť víš,že.. Předtím dlouho dlouho prší, předtím než víno začne zrát.."