Potulní herci.Bloudíš městem ospalým, Tvé přání lidé neznají,Tak jak mít rád.Jen zastav, zkus se otočit,Ve tvářích zkoušíš s hrůzou čístA stavíš hrad. Pak zvedáš mosty padacíA měsíc se k hradbám obrací,Tvůj kamarád.Zas přišli herci potulní, Co srdcem žijou, v duši sní, Můžou se smát.Ty jim jen s pláčem závidíšA zvedáš s nima plnou číš,Co víc si přát.Sme jak potulní herci, co jdou a hrajou.Sme jak potulní herci a jdem životem.Jak potulní herci, co když se otočí, buď se brání nebo útočí.Když k ránu tiše odchází,Bez předsudků a nesnází,Na co se ptát.Teď v duši už nic necítíšA sama zvedáš s vínem číšA zamkneš hrad.Nehledej nikdy u lidíTen svět, co nikdo nevidí, Nemůže znát. Potulní herci můžou říct,Proč život cenit na nejvíc,Proč mít rád.Proč na to se lidé neptají, Teď jenom se díváš z povzdálí,Tak proč si lhát.Sme jak potulní herci, co jdou a hrajou.Sme jak potulní herci a jdem životem. Sme jak potulní herci, co když se otočí,buď se brání nebo útočí.
Lou-Aquarius
» Marhon
I když na chvíli přijde příměří, znovu se stanou soupeři... Když pak jsou chvíli v tichosti, příměří v nich se rozhostí... Někdy pak beze slov krása se zrodí, když jeden druhému do očí hledí...