Překrásnou zelenou stránímladý koník s větrem uhánív mysli zmatek na rtech přáníať je to on sám, kdo jeho kroky pohání…Mladý kočí,jež ho bičem ovládávždy zasadí mu ránu do týlaví, že jeho ruka je teď prvořadá,co neví,že koníkova duše svobodná každou tou ranou umírá…I přes to dál koník poslouchásvištění biče na svém těle…Neviní ničím toho padouchaviní vším jen sebe…Dál přijímá svůj úděl životnídál běhá s větrem o závod…Snad jeho přání bude jednou prvotnía on pozná,že je to svoboda,na co má plné právo…....snad ano...
Kdysi jsem cítil každou chvíli zdála se věčná a nekonečná stačilo jenom doběhnout k cíli a vysněná přání stala se skutečná
je to však dávno a na cestě životem nabývám pocitu života za plotem,
...ve věčném bolestném soucitu
slunce již tolik nesměje se časem i louka rozkvetla v trny a pravé já už jen ze strachu chvěje se srdce se zborusilo v ostré hrany
vyschla mi v hrdle poslední slova a duše má svobodného bělouše radši se do srdce navěky schová svou věčnou vírou tělu se zaváže zůstane uvězněná zas a znova
kočí je opravdu mocný pán, z pýchy a ega bič mu byl darován pevnou má vládu nejenom nad tělem ledovým rozumem byl k němu přikován svobodnou mysl sežehne plamenem
svobodný koník běžet by chtěl však choulí se sám v tmavém rohu a i přes lásku pro kterou tolik utrpěl nikdy se nepomodlí ke svému bohu