Ve svitu úplňku měsíce,rozlila se v jejím nitru zář.Čistá a hřejivá,vše láskou objímá.Však on ji neviděl,na očích mlhu má,neomylně přesvědčen,jak důvěrně ji zná.Pokud nepustí své srdce před sebe,nikdy nespatří její pravou tvář.A světlo pohasne a láska povadne,co položila mu k nohám na oltář.Zbude jenom šeď a změt,z očí zmizí ohníčky,utichne smích,smutek usadí se za víčky.Lhostejnost klepe na dveře.Zastav to prosím Tě,probuď se,klíč k svému srdci máš.A když ho otevřeš,svět plný zázraků v něm uhlídáš.Neboj se,není to slabostí,klid v duši se Ti rozhostí.A zažehneš plamen,znovu zas,však nespálí Tě,zahřeje,je v něm totiž naděje.Oživíš její ohníčky,co schovány jsou pod víčky.A duše se spolu propletou,vynoří se vzpomínky,na lásku vnitru zakletou,co tam byla,je a bude navždy.
medulka
» velekněžka Zlatíčka myšleno spřízněné duše co poskládají jemně slova trochu tuše že srdíčko potřebuje něžně pohladit poslat ve verších objetí, blízko být.
medulka
Často se neotevře srdce muže úplně dveře dokořán žena může zaklepat, vejít dál něhou a jemností ho naplnit potom se mohou divy dít dveře se zavírají, ona zůstává jeho srdce pro ní její srdce pro něj a slovo LÁSKA smysl dostává.