Exponátů se nedotýkat!Mít oči na šťopkách...Hrát... hrát... nedýchat!na kraji expozice odbila dvanáctá...Smím ještě otvírat pro slzy v očích?Pro rozkvetlé sny a kdysi narostlá křídla?Smím ještě?Za nádražím je takový tichý kout...tak tichý, že ani samota by nevzlykala!Nerovnat se ničemu, nic nechtít...Průvodkyně otevírala jedny dveře za druhými...Na podnosech čaje hořkosti, víno trpké je...Za chalupou rozkvétá javor, pozvolna se kývá...Kývám se s ním...Javore? Slyšíš mě? Křičím tiše?Kamenů plné srdce, valník naložený po okraj...Jsou chvíle kdy jediný krok a už NIC...a pak spolu běžíme usedavou tmou...a v knize knih... právě... nekonečně pláče...Jedno jediné srdce... Srdce světa...
LemmOny
pomalu přestávám rozumět, ač čte se to krásně . je to jen pocit, že jsou to jen básně .. pomalu pookřívám i přesto že uvnitř oheň hasne ... a přitom jak malé dítě stále tu ve mě neco žasne .... jsou to tvé myšlenky tvé nedostupné básně ..... něco co znělo mi v uších tak jasně ...... možná jen nedostupné zdá se být tolik krásné ....... tak jako na nebi svítí nám hvězdy jasné ........ však dotknout se nemohu tak koukám jen mlsně ......... nakonec vidímím tě v představě vysněné .......... jak usínáš v trávě v listí či na seně ........... tolik jen tolik vášně ............ co zdá se být jen jako, však někdy tak jasně ............. už vím včem je to Tvé ... co zní a cítím tak vážně .............. jsi to Ty vílo má a jsou to tvé krásné básně