Plamínek

Hlavní strana > Diskuzní fórum > Literární koutek > Detail diskuze

07.04.2009 - 22:40

Renor

Plamínek

Zažhnul si plamínek v srdci dívkyPlápolal, hořel, tak krásně hřál…Snad pro její tvář nebo ladné křivky…připadal sis vedle ní jako král…a ona byla vděčná za ten oheň,cos v jejím srdci rozhořelnechtěla slyšet slova sbohemtoužila odletět s tebou nad moře…Chtěla vznášet se vzduchemse zavřenýma očima doletět až k oblakůmcestu hledat pouze sluchema hmatem zbavovat se rozpaků…Kam zmizel najednou ten plamínek?Proč už nehřeje a zhaslý knot tolik pálí?Že zbyl ti po ní jenom jejích vlasů pramínek?Čí je to chyba? Asi její…Nebo je to proto, že jste neletěli…ale jenom stáli?...jenom stáli... :17:

Řazení:

12.04.2009 - 08:45 | Filtr

Renor » The Experimentalist

...tak teď si zas říkám já,
jak se asi máš,teď, v tuhle chvíli...
mé srdce se stále jen ptá
kdepak asi jsi, můj milý...

Zda-li se choulíš k jiné dívce,
s níž srdce jsi vyměnil...
zda-li hmatem pátráš po její ladné křivce
zda-li jsi ji láskou zaplnil...

Ne, minulost se vrátit nedá
a přítomnost těď každý prožíváme zvlášť
je však jedno, zda je pondělí a nebo středa
stále na tebe vzpomínám a co cítím, není žádná zášť...
:17:

11.04.2009 - 18:42 | Filtr

Najdise.cz

Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele The Experimentalist, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====

Renor, má rozmilá,
jakpak se asi máš?
Kdybys jen věděla,
kde teď jsem...

Kdybych směl napravit,
jak jsem se zachoval,
kdybych směl minulost
smazat jen...

Tvůj zlatý pramínek
z vlásků a vzpomínek
pálí jak plamínek
v srdci mém.

Docházím k závěrům, že
tak dál žít nemohu,
že dřív jen ego své
živil jsem.

Ty jsi šla v pokoře,
vstříc světlým zítřkům, a
já byl jen do sebe
zahleděn.

Soudil jsem Tebe i
každého druhého,
na vlastní srdce jsem
zapomněl.

Když nyní vzpomínám,
na naší minulost,
Tvá číše přetékala
soucitem...

Když si jen představím
všechny ty bolesti,
které jsem působil
Tobě, všem...

Klečím na kolenou
jak pevnost zbořená...
Ze starých návyků
vyléčen.

Brečím, a den co den
v odpuštění doufám,
kéž bych jen klidem byl
naplněn...

Je mi to líto,
a nevím co počít si.
V hloubi své duše jsem
zatracen.

Minulost zmařená,
budoucnost mizerná,
kéž by to všechno byl
jen zlý sen...

Minulost nezměním,
budoucnost vezmi čert.
Přítomným momentem
prosycen...

Kdybych jen mohl teď
celou Tě zulíbat, obejmout,
a být láskou k Tobě zcela
vyplněn...
:17: