Ach, plula bych nocí jak kormorán...jen neslyšet krákání splašených vran!Jen neslyšet šepot temného zlajen nepadat pár minut od světla...Jen zahodit kámen co tíží jak hříchjen zahladit stopy a konečně jít!jen zlehka jak kormorán, zlehka si plout!a kovové boty co tlačí už zout!Jen uzdravit rány co derou se venjen mířit až k nebi a prožít si denJen od středu do nikam, jenom si plout!pohlaď už prosím Tě, pustinu moupustinu mou...
LemmOny
chceš odhodit kámen co občas tě tíží zout si ty boty co někdy tě tlačí tak jako holčička co svému snu věří máš přeci všechno, lásku a naději a to přeci člověku bohatě stačí
nač se chceš zbavit té zemské přítěže s lehkostí jak kormorán plout, či doletět k nebi bez smutku a plače necítíš štěstí, přece víš že bez boty bez kamene, lásky v tvém životě není
i chladná pustina má teplo tvé tváře a tvoje rány rychle se hojí nesmíš vše vidět jak rozum ti káže protože i ve smutku může být štěstí dvojí
bez naší přítěže lehkosti není, proto tu musí být obojí