Mám obrovské štěstí, že mám pořád své rodiče.Mám taky štěstí v tom,že mám chuť pro ně udělat první a hrozím se toho až budu muset udělat i to poslední.Díky nim mám v sobě zažité dva silné okamžiky(a nejen to, samozřejmě)- Když maminka řekla velmi pomalu a důrazně mému bratrovi, který nechápal, že se musí učit žehlit a tvrdil, že v tom případě nepotřebuje holku(puberta)chytla mu hlavu do dlaní a řekla:,,Můj milý synu, tohle tě neučím proto, abych ti ukázala, že ženu nepotřebuješ, ale proto abys ji ukázal TY - až to bude potřebovat! ´´- A moje první facka od tatínka - nikdy nepadla i když jsem si ji opravdu zasloužilapodíval se na mě a v to strašném vzteku,který ovládl řekl:,,Pamatuj si tohle, Simono, jako moje dcera a jako ženská -vždycky jsou někde nějaké dveře!´´A pak šel a bouchl do dveří na chodbě.A podle toho taky žiju - nebyla bych s mužem co by mi nechtěl pomáhat a nebyla bych s mužem co by mi ubližoval, protože tohle mě naučili moji rodiče, a protože jsou vždycky někde nějaké dveře...Díky M a T ... a co vy?
atreb
» alassea
Píšeš to stejně tak,jak bych to napsala já. Jen ty máš ještě to štěstí, že to můžeš změnit. Já jsem to, na neštěstí pro mne, pochopila až po jejich smrti. Už dávno jsem jím odpustila a můžu jen doufat a prosit je za odpuštění. Všechno má ten svůj správný čas.