Chtěl bych vám paní oloupená o své vlasy ve snu ještě do svítání darovat něco z krásy co na vás vidím. Úsměvem rád stržen do propasti barva vlasů jako střechy kostelů kolem očí záblesky dětské radosti zlatá linka na dveřích nóbl hotelů slza jako drahokam na řetízku řasenky tváře coby víra ve věčný život panenky. Vím co se skrývá na ostrově pokladů je to chrám nalezené dívčí krásy ne to zlato z klenotnických výkladů křehká duše uzamknutá klecí spásy všech světů,lidí a jejich základů Doplul jsem na pevninu uviděl a podlehnul k oltáři pokleknul svůj hold jako obětinu pokládám s obdivem. Nebudu už malovat ten chrám zachytím ten oltář, tobě dám pod polštář. Namaluju na zrcadlo aby tě už nenapadlo ptát se "kdo je nejkrásnější" Jsi to ty Sněhurko!
Renor
» kubisf
...prozrazen láskou k ní? Snad tvá ústa zamčená konečně k ní promluví... a ona nebude ta paní tajemná... co jenom čeká... a ledy prolomí...
...ne, to nebyl sen... začal krásný nový den... pro ni a pro tebe a vy ruku v ruce, zamilovaní do sebe půjdete hradbami i životem...
kubisf
» Renor
Bylo mi ctí a radostí přijmout ve své věži k ránu, v závoji přicházející dámu. Však co snem jsem zval rozbřesk vskutku ukázal. To nebyl sen ale NOVÝ DEN. Já usmívám se jen. Byl jsem prozrazen!
Renor
Sněhurka, ta se nikdy na svou krásu zrcadla neptala, třeba se zeptat bála... snad si tu větu jen potají šeptala a o odpoveď vlastně nestála...
v zrdcadle času viděla jen úsměv rytíře co zachraňoval její křehkou krásu pod přívalem větru,snad z papírového vějíře hledala jeho úsměv a pramínek vlasů...
okouzlena jeho milým úsměvem a ústy, co na zámek uzamčeny byly toužila býti pro něho alespoň přítelem aby spolu ve studených hradbách žili...
záhadný rytíř zmizel příliš brzy, nestačila říci, co na srdci měla po tváři stále stékají ji hořké slzy... co vlastně od něj Sněhurka chtěla?