Už neslyším vzdálené zvonyna Svatém kopečku... spíš...Duší mou putují sloni,zas k nebi jsme o kousek blíž.Mávám ti z kamenných strání,ujíždíš mlhavou tmou...Co jenom duši mé bráníutíkat za tebou?Nesem si břemena, malí...Labutě odlétly, kam?Zrcadlo pravdy se kalíBože můj, utíkat mám???!!!
buba
Sloni přináší štěstí, choboty mají vztyčený, v tvé duši zas vzplanuli plameny, ty zvuky zvonů jsou ti moc vzdálený, proto je zatím neslyšíš, i když se ti zda,že k nebi máš blíž, ty nikam utíkat nemusíš.
Před problémem,ani pravdou, utíkat se nedá, a návíc tě taky, někdo marně hledá. Ty stojíš na kamenné stráni, a on se k Tobě,z nebes sklání, hoď to břímě ze skály, ať se jinám kutálí. Tvá duše rozběhnout se může, tam kde jsou trny,kvetou i růže. Labutě odletěly na krásné jezero, tam by se ti s nimi býti zachtělo, zrcadlo zase vydá svojí zář, a v něm se odrazí tvá krásná tvář.
alassea
Na Svatom kopečku schody jak do neba Na Svatom kopečku pozeráš do seba.
Vidíš tam dušu slony a zrkadlo utekať do neba ako ťa napadlo?
Utekať pred sebou? utekať za ním? utekať pred nocou? a bežať za svitaním a vánkom ranným jemu poslať správu a básničku hravú usmievavú usmej sa Wolfinka
Piháček
Život nám byl dán abychom jej žili... My,vybrali si svou tvář a Duši do ní skryli... Neutečem před sebou nikam do dáli to zrcadla vrátí nám co cestou jsme si zaseli... Útěk není řešení, i když, zdá se nám že den s nocí se zasnoubil a TY jsi zůstal sám...