Pavouk z rodu Suicida - Diskuze a zkušenosti

Ležím v pokoji a vtom slyším klepání, je to má známá deprese, uvažuji co mi asi přinese.Nese mi žal, smutek a slzy slané, snad je to v mé knize osudu dané.Ležím a zírám do stropu nehnutě, cítím se sklíčeně a pohnutě.Najednou u stropu v rohu, vidím pohyb, pavoučí nohu.Pavouk se pomalu plíží a přibližuje, já vím co dovede, co koná, svou pavučinu smrti kolem mě snová.Cítím paniku, cítím ten jed, vím co to znamená, vím to hned teď.Ten pavouk tiše šeptá a potupně se vrtí: Dnes má drahá neunikneš jisto jisté smrti.Můj pohled sklouznul na stůl, je tam můn nůž na dopisy, v hlavě mi běží myšlenka - na zápěstí si sním napíšu své rukopisy.A tak se divám jak se na podlahu skrze žíly mé rudá a teplá krev řine. dívám se na rudou podlahu, vím,že spavoukem ten boj nevyhraju.V tom slyším zvonění, snad zvoní mi hrana a zároveń uzávírá se mi do nebes brána.Procitám a ležím ve své posteli, nemám rozřezané zápěstí, snad mohu mluvit o štěstí.Byl to jen noční sen, je již bílý den a já jsem živá, však napadá mne myšlenka tklivá.Proč se jen života tak obávám a smrti pak ve snech se oddávám.Můj zrak spočine na rohu pokoje, je tam tiše ON a vyčkává, je to můj pavouk ohava.Čeká tam na mne a myšlenky o životu mém marné, vyčkává a tiše se pošklebuje, ví že jednou mne dostane a život můj to nepřežije.......