Sychravé ráno na záclonáchčas míjí tak,že už svítávenku déšť a tikot hodin znínemůžu spát a to se snad smítvou tvář prohlížím si když svítávím,že spíšv tu chvíli zaprosímneodcházej,prosím neodcházej...Byla jsem ráda,že si byl tímkdo se mnou byl při stmívánína tu noc teď padá bílý stín začíná den ,sama s tebou tu jsema chtěla bych říct,to co cítímvím,že spíš a proto zaprosímneocházej,prosím,neodcházejKrajkové ráno na záclonáchjen rána stín stále sílízapomeň jaký si včera byllásku jen hrál a já hrála s nímv očích mám déšť a tak se bránímuž nespíš,a já se bojím říctneodcházej,prosímneodcházej... /spieva to Šárka Benetková a Nezmaři/
Hle,už je hodina,kdy každý kvítek dýmá, noc vypařuje se jak kadidelnice: vzduch plyne s vůněmi,jež víří,zvučíce, slyš valčík,při kterém tě sladká závrať jímá!
Noc vypařuje se jak kadidelnice: hle,housle vibrují jak srdce,když je zima: slyš,valčík,při kterém tě sladká vůně jímá! Nebe jak oltář ční ve svitu měsíce.
Hle,housle vibrují jak srdce,když je zima, to srdce,děsící se prázdna,vánice! Nebe jak oltář ční ve svitu měsíce: Vrak slunce utonul v své krvi,která dýmá....
Mé srdce děsící se prázdna,vánice, sní o minulosti o příznivém klima! Vrak slunce utonul v své krvi,která dýmá... Ty ve mně zůstáváš jak zlatá monstrance!