Mám chut o něčem psát…o něčem,co mezi všemi zůstává a platí,bohužel,už asi napořád….o něčem,co zná každý,o tom,co většinou už vnímáme,jako obyčejný jízdní řád….Jak samozdřejmě přijímáme,že nás má někdo rád a když nám svoje srdce podá – proč bývá první myšlenkou,ta ohromná obava,proboha,jen aby mě tím snad neokrad!!! – A nad srdcem s láskou podaným,kvůli strachu slabocha,v té maličké chviličce,hned zavře se voda!!!Lhostejnost a slepotu,rozseli jsme kolem sebe.Kolikrát do roka,máme radost třeba proto,že je krásně modrý nebe???Oblohy si jistě občas všímáme,ale kdy se do ní zahledíme tak,že ji celou vnímáme???Kdy cítíme ji -jako součást sebe a kdy míváme pocit,ze kterýho nás až zebe???Jak často a komu,vlastně říkáme ten slogan roku:„Já miluju jen Tebe!!“??? A pak -přijde den –kdy otočí se nebe –a my – se strachem a s nadějí – svoje srdce nesem – a s hrůzou,která bolí –tím nejtišším hláskem v nás –voláme a prosíme i Boha – jen aby se nad ním– nezavřela voda……….