Lupi
» kopretina4
Na zklamání se člověčice (i člověk) nejlépe připraví tak, že jí/mu dojde, že zklamání = špatný předpoklad. A pokud možno tedy nepředpokládá......neklade před zážitek/skutečnost svoje očekávání a představy. Klasika jsou rodiče a děti, z toho se teprve vyrůstá. Jinak já velmi rychle utnu laskavost, kterou ode mně někdo chápe jako samozřejmost, nebo nedejbože povinnost. Laskavost je laskavost. Je to touha, aby věci běžely hladce - vpodstatě. Proto musí být oboustranná - jinak to nefunguje. A někdy je teda jakákoli laskavost na škodu věci, rozhodně není samospasitelná.
Ale jak zní odpověď? Jsme k sobě laskaví? Jak chápat "bytí v laskavosti" ?
Setkávám se s lidmi, většinou ženami, kteří používají zejména tu slovní laskavost, al mám z ní často pocit "cukrové vaty", mazání medu... Ale třeba je to moje vina, špatně si to vykládám...
Praktickou laskavost zase dost lidí bere jako samozřejmost, snad i povinnost...
Emoční laskavost posouvá naše cítění ke hvězdám, jak píšeš, ano, ale opět pokud je na druhé straně stejně naladěný člověk. A to platí u všech typů laskavosti.
Pokud projevujeme laskavost je třeba být silný, jak píše Sosna, připravený na zklamání, nepochopení...jinak ač jsme laskavý člověk zamkneme svoje srdce a projevy omezíme na ty co nás nezraní.
Laskavost tedy chápu jako projev síly, odvahy jít s kůží na trh, riskovat ztrátu. Projev laskavosti by měl být prospěšný právě pro nás, povznáší nás a pokud dojde k ocenění je to bonus, ne důvod k laskavým (medovým) činům.