Touha po nemožném (po holčičce) - Diskuze a zkušenosti

morgiama » thééé a nemohl by se mi tu někdo podívat na muj horoskop? já ted tak nějak nevím co si s životem počít.. tak nějak celkově. připadá mi že tak jak je to ted tak už to bude pořád a nebo horší, a to mě děsí... nechci aby to bylo pořád tak jak je to ted, spousta věcí mě v současnosti moc bolí... kupodivu pro mě nebylo ani tak bolestivé období kdy jsem byla uplně bez nikoho a bez partnera(tam byla naděje na hezkou budoucnost a že bude taková jakou si ji vytvořím). Ted jsem zjistila že si nemohu nic tvořit, že život je nevyzpytatelný, pouze si mohu upravovat ty části života, které jdou. Tak jsem aspon začala dělat jeden svuj velký koníček. Ale jinak si už pomalu začínám připadat jako křeček v kolečku, které se točí a on nemuže vystoupit, tak si v tom kolečku lehnul, ono se točí dál, a nechává se v něm vláčet a odpočívá...

s létem to bude lepší, budeme aktivnější, ale teď se mi nic nechce a závidím kde komu kde co... takový na prd období... a už ho nechci, už trvá od porodu a je to moc dlouho.

Najdise.cz » morgiama Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele aktigram, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
No je to iné pre každého, ja som teda necítila žiaden syndrom, jednoducho som bola rada že sú samostatné, leboja sama stále potrebujem slobodu a byť aj sama. Poznám ženu ktorá s apsychický zrútila ked jej syn odišiel, no pre mňa je to stále iba manipulácia, takže tieto veci zrejme vnímam inak, ja chcem byť slobodná a preto dám slobodu aj deťom, možno divná natura, ale to som ja. Takisto ako sa neviem ponížiť natoľko aby som škemrala o pomoc aj ked ju potrebujem. Neviem či je to dobre či nie.
Ty musíš dať Adamkovi slobodu tam kde ty nezájdeš, lebo to je jeho svet ale to ostatné potrebuje od teba. Všetko nám niečo dáva a všetké sme si tam hore vybrali kým sme prišli na svet.

morgiama » aktigram to chápu. tak ono je buď a nebo. a s tou svobodou je to dobře, já ještě ve dvaceti SILNĚ cítila, jak je na mě máma fixovaná, vztah s tátou nic moc a tak jsem byla její přítelkyně, podpora,czábava, všechno. Ona tak strašně moc nechtěla abych odešla, že ani já jsem to nechtěla a nakonec mě osud zavál 100km do jiného města. Řekla jsem, že jstli pro své budoucí děti budu dělat něco jinak než moje máma (která ale jinak byla a je výborná), tak to, že je nebudu neustále sledovat, dm jim soukromí (nikdy jsem neměla svuj pokoj a moc po něm toužila) a hlavně na nich nebudu závislá. V dětství že nebudu dělat vše za ně a naučím je samostatnosti.

A víte, co mám? Syna, který nikdy nebude samostatný, kterého budu muset krmit až do dospělosti a který nikdy neodejde, protože dát mu svobodu by znamenalo zabít jeho duši a nechat ho sociálním ustavum.

Mazec, co:) Psycholog mi jednou řekl - víte, pro rodiče bývá v život jedno strašlivě smutné období - a to když jim děti odejdou žít svuj život. Tohle vám adámek neudělá. Bude pořád s vámi, pořád pro vás. A měl pravdu, v tomhle sice nevím jak bolí syndrom prázdného hnízda, ale asi trochu jo...

Najdise.cz » morgiama Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele aktigram, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Je to u každého inak, vidím matky ktoré robia všetko aj v dospelosti za deti a vlastne detmi manipulujú. Ja som bola vychovavaná inak, dostali sme všetci slobodu a to v mladom veku a to isté som chcela dať svojím deťom, lebo u mňa sloboda je to najcennejšie, len to nesie aj ten iný pohľad na rodičov. Mama je silná to zvládne alebo iné veci. Moje dcéry sa mi vôbec neodcudzili, lenže každá býva inde, majú svojú prácu, deti a všetko, ono nie je toľko času aj na to že budú chodiť pomáhať maminke. Ked ma zobrali do nemocnice, tak ihned si rozdelili úlohy a moja dcéra mala týždeň dovolenky lebo ráno musela chodiť ku mne na dedinu aby sa postarala o hydinu, psa a mačky, večer utekala domov navariť a pozrieť sa čo jej marodi, obidvaja synovia brali antibiotika mali hnisavé angíny, takže to sa nedá povedať že nezaujem či odcudzenie, len oni by same potrebovali pomôcť.
Tiež ak by som denne volala a plakala ako nevládzem a všetko určite by tu boli častejšie, ale to je vydieranie a to nechcem. Tiež sa môžem stále vrátiť do mesta, mám kde ale mám hydinu, mám tu prírodu, záhradu, les a v byte som zo dňa na deň chradla až som bola viac v nemocnici ako doma. Takže aj im by bolo vhodnejšie ak by som bola v byte kde mám teplú vodu, aj teplé radiotary a nemusím ani kúriť ani nič, lenže ja mám už teraz z toho hrôzu.

morgiama » aktigram není pravda, že synové stojí v dospělosti při matce. stoí, ale většinou jsou to právě ti, kteří se nakonec odstěhují a muži své rodiče navštvují méně než ženy své rodiče. Muž se ožení a ta hlavní tchyně, ta co pomáhá nejvíc s dětmi atd, bývá vždy spíše ženina matka, takže v tomhle máš asi jen smůlu, že se ti dcery odcizily, ale syn by na tom mohl - ale fakt nemusel - být lépe.

morgiama » thééé haha, j mi to jaské - máma byla jedináček, pořád mi vyprávěla, jak byla sama, jak by klidně byla i za popelku ubohou, jen, kdyby nebyla sama. a tak mi dala bratra. já byla zoufalá, nebyla jsem jako máma, byla jsem introvert a chtěla a milovala samotu :D


ale tohle se stává, ať už si maka sourozence přeje nebo ne. hlavní je nelitovat za sebe něčeho, o čem dětem třeba vůbec nejde.
my s kamarádkou razíme velmi drsné, ale velmi moudré heslo, které se týká nechat děti být, nechat je dýchat. aneb : "Děti nemůžou za vaše po..aný životy! " :DD


jinak jak jsi mluvila o :

"Žádné fňukání, výčitky, manipulace..prostě je spokojená. Vnitřní muž je druh aktivity, jedinečnou dynamikou, způsob sebeprosazení v pravou chvíli, přímá komunikace..atp.
"

tak znám ženu, která byla manipulativní, ufnukaná, jaksi nedospělá, nespokojená... a ano, tam to "vyšlo" - narodil se jí syn. Kdyby to byla dcera, asi by si na ní léčila mnoho, mnoho mindráků...

ale ono to takhle nefunguje vždy. znám sebevědomou mladou ženu, která se nebojí jít si za svým, za svými činy, byla vždy kreativní a tvůrčí, no chtěla holčičku..snažila se dvakrt a po dvou klucích prodala postýlku a už nechce riskovat. přijde mi to hrozně smutný. Šije teď panenky pro cizí děti. Pro kluky občas ušije medvídka nebo auto, ale moc o to nestojí. A tak šije pro cizí..je mi to líto a myslím, že bych tak skončila taky. Už teď se realizuji na cizích holčičkách, dělá mi to radost, ale zároveň je mi u toho velmi, velmi nosalgicky a smutno. Říkám si jak by vypadala dcera, pro kterou bych to dělala moje vlastní? Jaké by měla vlasy? rovné? kudrnaté? jaké oči? jakou povahu?

Z tohohle důvodu právě ani neuvažuji o adopci holčičky, nikdy. Nepotřebuju se mít o koho starat nebo se na ní realizovat, mě jen strašně, strašně zajímá, jak by vypadala.

thééé » morgiama Mě ještě zaujala ta "mužatka" a syni - a proč? nemá se zrovna jí narodit dcerka? ale dovnitř příběhů vidíme jen my samy.
Co se týká používání mužských principů - nevidím to vůbec jako dělání mužské práce, nevidím mužatku... i když i to klidně jo.
Vidím jednoduše spokojenou ženu, protože jednak má jako žena přístup ke svým pocitům, touhám a intuici, a na druhé straně její vnitřní muž ji dodá odvahy si říct o to, co potřebuje, a najít cestu k uskutečnění svých snů tak, aby to bylo v souladu s okolím (rodinou), je to prostě její síla, která v ní vždy podpoří vše ženské. Žádné fňukání, výčitky, manipulace..prostě je spokojená. Vnitřní muž je druh aktivity, jedinečnou dynamikou, způsob sebeprosazení v pravou chvíli, přímá komunikace..atp.

Ale připomněla jsi mi moje takové těžko uchopitelné pocity - jednak jsem už ve 2. třídě chtěla dvě holčičky - a mám je (i když já chtěla dvojčata, no ještě, že je ten život moudřejší, než já ). První holčička nebyla vůbec tou holčičkou, jakou jsem chtěla - to jsem Ti psala. Ale hlavně, já jsem u ní cítila obrovský smutek, že je sama. Ale fakt obrovskou lítost, která mě bolela na srdci. Když se mi narodilo druhé dítě, tak to už nemám. A byla za tím moje vlastní samota v dětství, ségra byla o hodně starší..a já byla nějak plonková.
A co myslíš, stála starší ségra o tu druhou mladší?? ani náhodou pořád to řeším, její žárlivost.

Najdise.cz » morgiama Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele aktigram, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Chápem, človek potrebuje vyliať svoju dušu aby sa niečo prečistilo, niečo odplavilo a niečo zviditeľnilo

morgiama » aktigram to je krásný, dojemný příběh...

z dětství, aniž bych potřebovala kineziologii, mě trápil mladší bráška, znáte to. Byl jiný, byl moc hlučný a já introvert...panatuju si že jsem stála u jeho postýlky a hladila ho když spal a do spánku mu šeptala, aby to slyšel - buď hodný na svoji sestřičku, prosím, nzlob svoji sestřičku, prosm, prosím..

to byl moment který si pamatuju a to mi mohlo být sedm, třeba? to jsem asi musela být hodně vyčerpaná.


jeden čas jsem dopustila, aby ho kamarádi "šikanovali" a já jako sestra jsem mu nepomohla. to mi pak bylo a je zpětně moc líto.

po čase kdy bral doma peníze, všechno, se to srovnalo, všichni jsme si oddechli že se uklidnil a nyní máme spolu velice vřelý vztah. nejlepší co jsme kdy měli, byl mi za svědka na svatbě. jeho přítelkyně mi říká, že nás dal dohomady muj syn. ale syn je osudový, ten zamával v našem životě spoustu věcí k lepšímu, profiltroval nám přátele, zklidnil rodinu plnou očekávání.
je dobře, že se narodil a je dobře že se takto narodil jako první, jako kluk, z mnoha důvodů. Je kotva u které jsem si jediné jistá, že i když je mi líto, co se mu stalo, že takto je to v pořádku.

dřív jsem se bála jak budu vychovávat chlapce. (se vzpomínkou na náročného mého brášku). ted už vím, že je to v pohodě.

díky za tu diskuzi. Mám po těch pár dnech zas pocit, že holčičku vlastně ani nechci, že jí nepotřebuju. :)

(on se ten pocit, že moc chci a potřebuju, zase časem vrátí, vím to. ale i tohle zklidnění beru jako úspěch..)

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele aktigram, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Mám pocit že ty to všetko riešiš iba na vonkajšej úrovni a tak to nie je správne. Považuješ ženu s mužskými prvkami za mužatku ale takto to vôbec nie je, poznám kopec silných žien, ktoré zastanú mužsku prácu a nie sú o nič viac mužatkami aako ktorakoľvek iná žena ktorá neurobí ani len ženské práce. V tom nie je to o čom sa tu stále točí a tvojej vnútornej holčičke, zranenej, boľavej. Tu treba poláskať, ja by som to určite neriešila žiadnou bábikou ale vrátiť sa do detstva kedy ostala na duši krivda, zrejme za úplnú hlúposť, možno poznámku niekoho, možno žiadna reakcia a to potuľkať a povedať si tak to mohlo byť inak a potom nechať holčičku vyrásť v krásnu ženu, ktorá vie že muži nie sú len zlí sú omylní tak ako ženy, neexistuje lepšie a horšie pohlavie iba jedinci. Toto je to čo máš prijať a nie ružové šatičky to je blbosť.
Aj ja som už ako malé dievča túžila po dvoch dievčatkach a nakoniec po chlapcovi . prečo? dôvod je u mňa jasný, aj ked vo veľkej rodine cítila som sa osamela, staršia sestra odo mňa o 5 rokov a ostatní až do 13 rokov starší a o 7 rokov mladší brat. Cítila som sa opustená a videla som koľko pomáham v dome a pri prácach a tak som chcela po sebe dve dievčatá aby mi mohli pomáhať a mohli byť aj kamaratky. Ostala som tehotná a potratila som už vo vyššom stupni tehotenstva chlapce ale potom o rok sa narodila bez problémov dcéra. Znovu som otehotnela na v šiestom mesiaci chlapček vo mne zomrel a o tok som mala druhú dcéru. Dostala som to čo som chcela, obliekala som ich ako princezničky a ľúbila a oni mi pomáhali nakoľko sme ostali same bez živiteľa.
Raz v nemocnici mi povedala taká jedna stará pani - škoda že ste nemala ešte toho chlapca, dievčatá vám pomohli kým ste bola mladá ale teraz by vám oveľa viac pomohol syn, ten stojí pri matke. Pravda je v tom veľká, moje dcéry sa nejak prispôsobili manželom a ja nie som ta čo škemra a oni sú prekvapené ked poviem že mi nemal kto pomôcť a potom povedia - vieš vždy si všetko zvládala si silná a tak to nejako je v nás a tak veríme že všetko zvládneš tak ako predtým.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele bubobubo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Třeba můžeš mít holčičku,když se nějak vnitřně popasuješ se strachem z toho,že by se mohlo narodit dítě opět postižené.

dan162 » morgiama Odměna asi ne, spíš sklizeň co jsme zaseli.

Je zajímavé, jak hodně nesvobodnými nás dělají naše naučené vzorce. Hurá když je dokážeme rozeznat od naší přirozenosti.

Sílu/hloubku ženské touhy po dítěti si myslím je něco, co muž asi nikdy pořádně pochopit a prožít nemůže. Touha po konkrétním pohlaví už ale nějaký rys vzorce nese. Vím to, protože si nesu v sobě lítost, že nemám hočičku, jasný vzorec, protože láska pohlaví nerozlišuje. Není ten vzroec u mne nějak extra silný, ale zesiluje to můj přirozený kladný vztah k dětem (i nevlastním).

morgiama » . děkuju za reakci, to je vážně mazec..a obdivuhodné jak se věnuješ tomu "uzdraven rodového problému". To je moc hezký.


já tátou si nějak nemám co urovnávat, máme se rádi.


Jsem v tohle taková zvláštní.. na jednu stranu, jak sem psala, nestarání se o sebe, nějaké takové zašlapání své ženskosti a lítost, že nejsem ta krásná blondýna, že nemám prsa, že mám moc chlupů..a vztek na sebe z toho pramenící (mám pco, takže hirsutismus a je (bylo) to peklo). - takže potlačení ženství, nepřišla jsem si ženská (od puberty do teď).

na druhou stranu jsem ale vždy byla citlivá, romantická, umělecká duše se sklony k tvoření, psaní, chtěla(chci) být spisovatelkou, také jsem ráda zpívala, nebavily mě akční filmy ani nic takového. kreativita, romantika, sny - takže naopak vyzdvižení ženské části, tohle u mě bylo typické a velmi ženské.

až po třicítce, po narození syna jsem si uvědomila, že i na venek se můžu cítit jako žena - a začala jsem si zvykat a měnit se z lesany cleně na dámu. dalo to práci, odpírání, ale jak si člověk zvykne, už to nechce měnit, takže jsem si nikdy nepřišla hezčí, než jsem teď, přijala jsem ale, že se o sebe musím aktivně starat. Že ostatní ženy také nevstanou a nejsou takové jak vstaly z postele.

Okolí se diví a mě to připadá vtipné, protže je to jen skořápka. Jsem pořád stejná, jen věnuju čas fénování vlasů, vytrhávání chloupků a líčení.

Nevím, pořád mi to nepřipadá jako že mužatky rodí syny a opačně. Ale je to mnohovrstevnaté a u mě může být ten důvod jiný... a ono je to asi konec konců stejně jedno. Pohlaví, které se narodí, může být náhoda a jak říkám - nic nám štěstí nezaručí, když ho nemáme v sobě. Chtěla bych ho především mít v sobě.

Pořád si myslím, že když se budu snažit a když budu dělat věci správně, tak přijde odměna. Ale tak to nefunguje...

Najdise.cz » morgiama Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele ., který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Můžu Ale asi to pro mě bude těžší. Každopádně to zkusím.

Asi bych se nikdy neodvážila říct jiné ženě, co přesně je u ní projevem mužství. Každopádně to mám a měla jsem tak, jako Ty - já nikdy nebyla holčička, nebyla jsem pořádně ani dítě.

Pocházím z rodové linie, která prožívala drastický úpadek ženství. Poslední roky (vlastně už skoro půl života) jsem se věnovala tomu, abych rodu pomohla. Ale to je vedlejší - spíš jen chci říct, že i jak jsem psala výše - nešlo ani tolik o hledání mužství, jako o jeho přijetí. Pouze jeho přijetí mi dovolilo být konečně sebevědomou ženskou, a je pravda, že to pozoruju i na své mámě, babičce... na všech ženách mé "krve", že to fakt funguje.

Základní věc je urovnat vztah s rodiči. Já teď dolaďovala právě vztahy s tátou a tátovou stranou celkově, jelikož začátky mého života byly kvůli tomu otřesné.

U mě to proběhlo (a probíhá) asi takto: najít kořen problému (vztahu, nemoci...). Kořen problému si uvědomit (ano, je tady, vidím ho) a pochopit. Jde to i sólově, ale mnohem lepší je mít na to někoho, kdo Tě povede (terapeut).
A až poté teprve přichází často zdlouhavá fáze vědomého přijetí.

Přijetí vlastního mužství je sice jen jedna z mnoha slupek, které mi pomohly odkrýt sebe sama, ale velmi zásadní slupka.

Vím, že moje mužnost šla do popředí proto, že skuteční vědomí muži v mé rodině chyběli. Proto jsem nosila upnutý džíny a alfou a omegou byla kariéra a živení rodiny nad prostou radostí z bytí a tvoření. (Hodně zjednodušeně řečeno)

Nicméně... každý má jinou cestu a já si procházím asi tou delší. A myslím si, že pokud je člověk opravdu upřímně šťastnej, tak je tam, kde být má, a nemusí nutně něco řešit.

morgiama » . můžeš se trochu rozpovídat o tom s tím mužstvím?

zmiňujete to jako důležité, já to také tak cítím, že nás tím život učí,ale nevím pořád CO to je, na JAKÉ aspekty toho "mužství" ve mně se mám zaměřit. bsolutně tomu nerozumím.

co se mně týče, tak jsem víc života žila spíše jako kluk, který o sebe moc nedbá, chodí v džínách, což jsem si občas kompenzovala nošením šatiček celý den a hraním na princezny. v pubert jsem se nemalovala, nebavilo mě starat se o svoji ženskou část, starala jsem se o duši, psala, atd. Až ted jsem objevila, že vuči jiným ženám nepotřebuji cítit závist, že mohu být stejně krásná jako ony. věci jako makeup jsem objevila v dvaatřiceti. Až po narození syna. Mazec :))

takže jestli jsem měla něco hledat, byla to spíš ta ženská část. O mužské nevím.

Když jsem si hrála s panenkami na domeček a pokojíček, ústřední hrdina býval vždycky muž. To je zpětně docela zajímavé. Ten zajíček, ten legáček, atd.

Ale bylo to tak půl napůl, pak jsem měla milované hadrové panenky a to zas byly holčičky...

morgiama » thééé no, s tátou ano, tak v dětství idealizovaný. v pubertě se občas naši HODNĚ hádali, nikdy se ale nerozvedli.prý tátova nevěra.
taky má výbušnou povahu. mám tendence ho bránit, ale momentálně(kvůli jeho cholerické povaze, trochu pije a dalším vrtochům) k němu mám vztah milý, ale rezervovaný.
např. jsem se mu hrozně bála říct, že čekám dítě. jeho reakce byla přehnaná, ale milá, radostná. Ale u našich člověk nikdy neví, oi ti mohou říct A a za každých okolností mě budou podporovat aby mě neztatili, ale myslet si budou B a jednoho dne uslyším (tvoje matka celou dobu říká, že ta tvá kamarádka se na tebe akorát přilepila).

Ale oba je miluju, vztah máme krásný a měli bychom ještě lepší, kdyby měla lepší vztah máma s tátou. Nemají a už mít nebudou. Nějak to bylo celé blbě asi od začátku, ale už to nechtějí měnit. Máma totiž mám pocit vidí, že ona v mém věku a postavení ž pochyby měla/ nešťastná byla. A to mi ten vztah původně dost nemohli rozdýchat.:) Učí se taky...

ale jako nehádáme se, není problém, vždy pro mě táta i máma udělali vše, takže mám s nimi milý vztah, s tátou si navíc sednu v otázkách kultury a vkusu, takže i přes to že nesouhlasím s tím co v životě dělal, že moc pije, že moc mámu komanduje, jsme taková ta normální rodinka.

Buddha/2 Snílku , probuď se

thééé » morgiama Mužské aspekty v ženě, no ono to není tak jednoduché na předání. A zkoumání je cestou sebepoznání. Nechala bych to spíše na Tobě, a Tvém pocitovém zvážení, co je v nás spíše mužské a co ženské. Ona ta astrologie může pomoct přes význam mužských planet, jako slunce, mars i saturn. Moc se mi už nechce do rozebírání všeho. Jen třeba Ti napíšu svoji zkušenost - touhu po holčičce chápu, do určité míry mám zažito, ale narodila se mi úplně jiná holčička, než jsem čekala - je silná, mužská, aktivní, rychlá, umí se nekompromisně prosadit a nebojácná, dlouho nechtěla šaty ani culíky, a nenechala mě nikdy dělat moji oblíbenou činnost - číst si v klidu knížku....a přitom já čekala...no opak. To ona je můj velký učitel.

A ještě jednu zkušenost - píšeš, že máš hezký vztah s tátou.. i přesto, že máš krásný vztah s tátou, nemusíš úplně přijímat mužské aspekty v sobě. Těch důvodů může být moc. Třeba i to, že táta zůstane moc zidealizovaný, není až tolik přítomný, sám se neumí plně pasovat do role otce, nebo může být až moc dokonalý a nedokáže svou holčičku vypustit do světa, a holčička se bojí jít svými kroky, svojí cestou, aby tátu nezklamala atd.atd..
A ano, myslím, že má obrovský význam, proč se nám rodí právě holka nebo kluk a to právě pro naše aspekty mužství nebo ženství. Ono je to v závěru krásně a dokonale vymyšleno. Osobně v tom význam vidím.
...
asi chceš slyšet, že holčička u Tebe stojí a čeká..čeká na "něco"..
a to víš, že jo! je to možné, že je to otázka jen drobných uvědomění a dodělávek
tak ještě jednou, držím palce

morgiama » Háňa* :)


já to možná napsala až moc "hystericky":) hlava ví, že to tak není..ale ptala ses na důvody, tak jsem přemýšlela..přece mámy se v dívkách vždy vidí.

Ale naprosto tě chápu a rozumím ti.
Tohle by mi vůbec příjemné nebylo. Tohle měla kamarádka, rodina prostě "oplakala", že neměla pindíka. Nemají pokračování jména. Ale naštěstí jen projevili sem tam lítost a pak už to nikdo neřešil. Taky já toto TAJÍM a nikdo se to nikdy nesmí dozvědět...nechci. Ale takhle anonymně si to snad mohu s vámi zkusit pořešit...

Ale na svoji obhajobu bych chtěla říct, a ujistit, že já bych tohle nikdy nedovolila. Syna miluju jako nic na světě. Je to čistá láska, a je mi uplně jedno že není takový, jak jsem si ho vysnila. Protože on je jetě lepší a ještě krásnější. Jako jo, nikdy nebude chodit, maminko, mám tě rád mi asi nikdy neřekne, ale on je láska sama, nemusí...

Takže si myslím, že u dalších dětí bych to měla stejně, samozřejmě, že jsou osobnosti s nimiž si člověk sedne víc, jiné dítě chápe míň, ale jsem z rodiny, kde se prostě máme rádi, neklademe si nároky, podmínky lásky, tohle se mi příčí.

Já píšu o vlastním snu a vlastně i o tom, že ten sen mít nechci, protože mě otravuje.
Že když si představím, že žádné další děti nemám, vidím se v klidném, pohodovém životě, kdy se naplno věnuju synovi a manželovi a cestujeme.
Když si představím, že se mi narodí chlapec, tak vím, že ho budu milovat tak jako prvního.
A když si představím, že čekám holčičku, je to stejné, a ten pocit doprovází něco slastného, co se vám zatřpytí v hrudi a čistá radost. Zároveň ale vím, že to nic neznamená (může být jiná, atd... ale já tak nějak kromě pohlví nemám absolutně žádné představy a nároky. když bude romantička, punkerka, a nebo fotbalista, je mi to jedno. Navíc jsem si uvědomila,že ta potřeba pohlaví mě zajímá tak cca do šesti, deseti let věku. Že jako dítě bych hrozně chtěla holčičku, když si svou rodinu představím jako odrostlé studenty nebo dospěláky co už s námi nebydlí, vůbec mi nevadí představa klidně tří kluků :)

Háňa* » morgiama Tak už asi vím, proč ti holčička nejde.
Ono se asi nikomu moc nechce, narodit se s tím, že bude něčím pokračováním nebo "panenkou na hraní".
Když jsem si přečetla tvoje důvody, úplně jsem se oklepala. Víš proč ? Protože já se kdysi dávno jako takové vysněné pokračování a naplnění matčiných tužeb narodila. Neumíš si představit, jak je to otravné.
Být taková, jakou si mě někdo vysnil, když jsem úplně jiná, přijímat věci, na kterých někdo lpí, ale mě vůbec nezajímají, nosit šaty s kanýry, protože matka miluje, když je holčička jak princezna, to způsobí jedině revoluci - celé holčičkovství mi nadlouho totálně znechutila a sebe taky - cítila jsem se jako nepovedený výrobek a neustále obtěžovaná nějakým jejím chtěním. Nedala jsem se, ale otravovalo to.
A sobě taky nepomohla - ještě měla pocit, že JÍ to snad dělám schválně, že jsem jiná, než si vysnila.
A zatímco já jsem v pohodě, protože jsem to "dílo osudu" a svoji roli v té "činohře" velmi brzy pochopila, ona tím trpí dodnes. Takže asi není oč stát.
Měla pochopit, že každá bytost je tu sama za sebe, žádné pokračování mít nebude, takže má prožít svůj život napoprvé, načisto a bez rukojmí. Má žít za sebe, ne přes druhé.
Nepochopila - ale to je její škola, holt bude opakovat ročník

morgiama » Sky děkuju. víš, já si ale tohle vše reálně naprosto uvědomuju. dokonce - si uvědomuju že žádné dítě být nemusí. pokud bude, může být jakékoliv. a jednoduché to není, vím, i to, že dítě skutečně není moje kopie a šatečky může hodit do kouta. vím to napprosto. realisticky se může stát, že i mé další dítě bude postižený chlapec. přesto ano, rozhodli jsme se že chceme víc dětí...


ale já bych tak moc chtěla být tak stejně šťastná jako holky (a opavdu to říkaly), které jsou šťastné, protože si přály holčičku, a mají ji. Uplně vidím, jak jsou vděčné, jak je to naplnuje, a klua už by samozřejmě taky chtěly, ale jakoby ví, že už mají "splněno". Jsou naplněné. A samozřejmě holčičky nemusí splnit očekávání, ale tak do těch pěti deseti let si ta žena ten svuj splněný sen užívá.

nevím kdo mohl mít horší střet s realitou a přijít o iluze než já (rodila jsem předčasně, měsíc dítě navštěvovala v inkubátoru,pak chytlo virus a bojovalo o život - nezemřel. Žije a je zlatý, jiný, ale zlatý.

A já sama nedokážu pochopit že víc než postižení syna ve mně hlodá ta holčička, která "ještě" nepřišla. Přitom vím, že když - až se narodí, přestanu to prožívat.

Je to asi jako když vidíte za výlohou naprosto něco božského, musíte kolem toho chodit každý den, ale víte, že na to nemáte. Víte a stokrát si říkáte, že není vše jak vypadá a rozum to tisíckrát ví. Ale jen tím, že tu věc budete mít, se zbavíte té touhy která pálí. Nebudete s tou věcí třeba ani moc spokojeni, nakonec zjistíte, že jste ji ani nepotřebovali, ale dokud ji nezískáte, nic tu vaši hlavu nepřesvědčí.


A já tu hlavu potřebuju přesvědčit. Potřebuju nechtít, protože vím, že nic, ani dítě mi štěstí nezaručí. já to vím a můžu vám to objektivně vše vyložit. Ale srdce řve, řve a řve... a to mě znepokojuje... proč, když vím, že bych o nic nepřišla, že dítě není já, že by s ním mohly být strašné problémy. Proč když to vím, to nechce přijmout i srdce.. :)

morgiama » Háňa* už jsem psala - nevím co je to "vztah s mou mužskou stránkou" :) opravit věci umím, ve vtipech ráda až cynické chlapské drsňárny :D

a díky :)

morgiama » thééé ahoj, děkuju za trefný postřeh...pocity, jasně. tak já nepochybuji že nejsem jediná kdo si moc přeje holčičku, zajímavé je, že určitě ji nechci proto, abych ji mohla česat a krášlit a kupovat růžové věci. Když půjdu po tom "proč", chtěla bych v ní vidět sebe. To v synovi vidět nejde (můj syn je božský, je nejskvělejší na světě, ale je to "cizí osoba". Což by samozřejmě dívka byla taky, ale mám pocit, že bych k ní měla blíž. Víc by mi také záleželo na jejím životě, vzdělání...myslím, že bych ji více brala jako pokračovatelku sebe sama. Hodné dítě chce asi každý, bez rozdílu pohlaví. Pod tím pojmem si představuju, že budeme mít na věci tak nějak podobný světonázor, budeme naladěny na podobnou vlnu a nebudeme mít spolu boje. To se mi splnilo v synovi, je hodný, klidný, vděčný... takže si i často říkám "sakra, holka, co bys ještě chtěla". Ano, nikdy s ním nezažiju klasické věci jako že půjde do školy nebo si sám bude hrát s hračkami. Ale vynahrazuje mi to tou láskou obrovsky.

A tak vím, že i clapec může mít k matc dokonce i blíž než dívka, občas bývají dívky fnukavé, občas vídají v matce kritiku ad.
Rozum si to uvědomuje.

Proč chci dívku. Chci pokračování sebe samé, chci se na ní dívat jak je nádherná, chytrá, božská, jak si hraje a chci ji dát vše šťastné, co jsem jako dítě prožila v dětství já. Přijde mi škoda to někomu nedat. Chlapeček by o moje knížky z dětství, moje hračky a šatečky co ušiji, zájm neměl. A samo o sobě by mi to možná nebylo líto, ale bylo by okamžitě kdybych viděla jinou matku s holčičkou které ta matka koupila šaty Popelky, krásné a nadýchané. A já bych litovalaže nemám tu dívku, které to mohu dát. Nefunguje to tak ani s jinými dětmi z příbuzenstva. Například mojí neteři to dát "nechci", to mi trhá srdce, že to beru mé potenciální dceři.

Takže tak...

Proč je mi líto matek se třemi kluky je opět totéž - je mi líto že ani ony nemají tu holčičku, které by mohly dát to vše ze sebe.
Prosě jsem si v životě nastřádala něco moc hezkého, at už zážitkově, materiálně, atd. a chtěla bych se realizovat v tom, že dívka bude pokračováním toho krásného, co jsem zažila. jak říkám, na cizí třeba příbuznou to nefunguje. i adopci jsem zavrhla, to není řešení. Nemám potřebu dítěte jako lásky, o níž se budu starat a nikdy jsem neměla, například nikdy ani nechtěla psa.

A taky jsem si uvědomila, že je pro mě holčička symbolem statusu - splněného snu.

""""Ale jinak - pokud máš datum narození správně - vidím třeba stěžejní tvoje vnitřní mužské nástroje, které tak jednoduché a bezproblémové nejsou."""

- můž to trochu víc rozvést, prosím? Horoskop mám správně.
co jsou mé vnitřní mužské nástroje? je to můj vztah k mužům?
nebo schopnost zatlouct hřebík, postavit poličku, opravit dveře? To mám. S otcem výborný vztah, je mi vzorem .
jak se mé vnitřní mužské nástroje mají projevovat?

přece mi neříkejte, že když se naučím rozhodovat, programovat a zatloukat hřebíky a řídit auto, že se srovnám se svou mužskou podstatou... a že všem ženám, které to nemají, se rodí synové... (nadneseně)

jinak já byla opravdu dlouho holčička a pokud jsem s něčím měla trochu problém a snahu tak s tím, aby mě brali jako ženu. Což se v posledních letech, po narození syna zlepšilo a po odchodu z mé první práce na rodičovské se to zlepšilo o 100%. Ted jsem v nové práci a ty pocity sebejistoty a ženskosti a schopnosti jsou nebetyčně jinde a je to skvělý pocit. Pomohlo mi mateřství, obrovsky jsem díky tomu získala pocit dospělosti, ženskosti a sebedůvěry.

To je tak všechno, co mě k tématu napadá, ale o "mužských nástrojích " v sobě, nevím..ani co si pod tím představit..

Najdise.cz » morgiama Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele aktigram, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Podľa toho čo píšeš tak thee to napísala správne, potrebuješ dorásť v sebavedomu ženu aj s mužskými prvkami sa stotožniť.

Háňa* » morgiama Nepotřebuješ obhajobu
Tak prima, tohle je ono, pokud je to z nitra a máš z toho čirou radost
Tím líp ... tak tohle odfajfkováno, a přemýšlíme dál ...
Proč lituješ ty, co mají kluky ? Co přesně ti na chlapcích vadí ? Už to někde nade mnou píše thééé - jaký vztah máš ty se svojí mužskou stránkou ?