pohlcujici matka - Diskuze a zkušenosti

tronco » Háňa* Hezky. Zadna veda ;) Kdyz to je pak tak oboustranne, je to prinos pro oba. Ty mu jako rodic mas vystavit urcite hranice, ale pritom tam nechat hodne prostoru pro vlastni rust, ze ?
Ono ve sve podstate je dite dokonale, ale my jej dospele vychovavame pitomou etikou. Tohle takhle a tohle ne. Budes hodny chlapecek/holcicka a takovy a makovy a kdyz je toho moc, je toho priliz a spise v nem vyvolavame predsudky a vycitky a zbavujeme jej sve osobitosti. Me matka nikdy nepochvalila za to, co jsem udelal sam od sebe (!) Hranice autoritarsky stanovene autokrativni zenou tak, ze me mesto se neveslo nikam, protoze tam byly jen hradby. A tak dlouho jsem se snazil byt poslusnym, az jsem byl v depresi, dokud jsem se nezacal stavat vzpurnym diky agresi z deprese. Jeste v predskolnim veku jsem vsechno, co muselo byt tak, jak ma, nazyval trapnym. (ve smyslu ze slova trapeni a ne prevzateho pubertackeho hanliveho)...
Poslusnosti jsem neziskal odmenu ve smyslu kousku pudy pro vlastni vesnici a tak bych rozkopal vsechny hradby... no jo. Proto jsem se ji bejkovi narodil jako stir ... atd....

Najdise.cz » Háňa* Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele vibe, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
"tím, že všechnu vinu nahází na své rodiče, potom jim odpustí, a mají vystaráno."

tak na nekoho se to nahazet musi - uz jen proto, ze hospodin nam nedal moznost vzpominat dal nez do doby kolem jednoho roku

Háňa* Ten terminus technikus je v těch knihách proto, že lidi učí "osvobození" nebo "vyléčení" ze svých bloků, strachů, trablí, bolů ... tím, že všechnu vinu nahází na své rodiče, potom jim odpustí, a mají vystaráno.
Aby byly ty knihy vyhledávané, je potřeba, aby obsahovaly důvody, které jsou pro lidi stravitelné - které chtějí slyšet. Když člověk slyší nebo čte něco, co je mu příjemné, v tomto případě "ty za nic nemůžeš, to ONI",
velmi rád a nadšeně na tu hru přistoupí a náklad je vyprodán, než se autor naděje. .

Není třeba se vůči dítěti nějak cíleně vymezovat. Naše role jsou přirozené, ale při tom jsme zároveň i vymezení - já jsem já a ono je ono. Dítě je osoba. Já jsem osoba. Sice jsem ho porodila a do určité míry a doby je na mě závislé, ale pořád je to samostatná osoba, která žije svůj život. A já jsem osoba, která žije svůj život. Žijeme spolu a je prima to soužití vyladit tak, aby žádná z těch dvou osob nebyla otrokem nebo otrokářem.
Ano, po určitou dobu jsem šéf ... ale ne otrokář.
A dítě ví, že je hlavním mým zájmem, ale ne jediným - že nejsem jeho otrok.
To je celé.