Arezet (* 17.9.1990)
Žena
Vlastně mě napadá,celé 2 roky jsem studovala teorii dvojplamene a musí mříct,že můžu říct že všechny prvky,které tento vztah určují,že tam jsou i ten průběh.
Jenže si myslím, že jsem na dobrý konec ještě nedozrála a on taky ne a zase jsme se tu sešli,ale bolestně víme,že to ještě nedáme...škoda,ale musím říct kolik inspirace mi to vlatsně dalo a ještě dává, když jsem vkapele jemu na blízku,říkám si co když je on zdrojem toho je jednou dokážu, nebo třeba 50 letech k sobě najdem cestu a nebo taky ne co já vím,třeba až v dalších životech.. pokud tedy nějaké jsou.
Já jen vím tohle,že cítím,že on byl od počátku ten jediný a tak to v srdci mám každý jiný vztah je přetvářka,pokus o normální žití,abyhc nezůstala sama.Ono člověk se bojí zůstat sám, rodiče jednou odejdou,sourozence nemám, nemám ani děti, přátelé,málokdy přátelství vydrží a když ano,aby ten přítel pomohl,když bude třeba... prosě člověk se může spolehnout jen sám na sebe, je strůjcem svého života a dění...každé rozhodnutí mě někam dovede,ač třeba na chvíli ztratím kurz a nbeo je to jen taková pomyslná zastávka,kam cesta dál nevede a musí mse vrátit nebo to obejít..
Na životě je vlatsně vzrůšo to,že nevím ja kto dopadne,nevím co bude zítra,zda se vzbudím veselá a neboto bude naprd,ale co vím jistě,že každý den je jinak,že i kdyžse cítím sebe mizerněji,tak jednou to skončí a pak zase bude lépe,ač to období bude trvat sebe déle,ale asi je to právě to,žetím poznávám,jak důležité si ty krásné chvilky užívat a nenechat si je kazit lidmi,kteří mě vysávají o čas,energii a někdyi peníze..
Říkám si,jak za těch pár let jsem takhle vyrostla,neksutečný a kolik věcí se muselo stát a né zrovna hezkých, opravdu takové věci povznáší a učí,ač si to člověk uvědomí až ve chvíli,kdy to nějak přebolí.
Můj problém je nebýt zodpovědná za chyby druhých, za jeich přání a názory, naučit se správně odpočívat a relaxovat nebýt všem po ruce a nevyčítat si jejich chyby a to že jsme vždy neměla energii pomoct na 100%.
Že problémy druhých nedokážu vyřešit,když nemají zájem o pomoc.
To samé s láskou,nakonec musím připustit,že představa jednoho muže dokonce života mě stále děsí a ta kse nemůžu divit c osi do života tahám.Nejsme připravená,ale pracuju na tom.
Pka ta vyrovnanost, dosti to kolísá, nechápu,že jako dítě jsme byla velmi vyrovnaná a posledních pár let,z té vyrovnanost ia klidnosti je vše pryč,jako bych uvolnila závaží všemu.Je mi daleko lépe než dřív.
Měla jsme hrzně dlouho na očích růžové brýle a viděla jsem svět hezčím než je, teď ho vidím opravdu realisticky a čatso se mi stává,že se mi dění ve světě nelíbí a nemůžu pochopit proč je tolik násilí a tolik bojů o moc a peníze... prootže tohle člověka nedělá šťatsného,je to rodina,přátelé a věci co mě baví a naplňují...život není peříčko,ale bez dřiny by si člověk nevážil těch hezkých věcí :) to přiznávám
