POUTNÍK - Diskuze a zkušenosti

Kráčel krajinou. Sám se sebou. Během svých cest viděl nevídané a zažil všeliké. Přesto v sobě stále cítil úžas nad nekonečnou bohatostí světa a jeho cest. Byl to zvláštní poutník. Někdy i své bolavé nohy považoval za zázrak světa. Jak nádherně fungují, jak se vždy znova a z nova úžasně zotaví. Jak dokonale oznamují svému majiteli, že se jim má věnovat, že má spočinout. Přemítal nad tím, kolik umu a vědění musely tvůrčí bytosti ducha vložit do plánů těla lidské bytosti. Jeho nohy jsou dokonalým dílem. Stejně jako vše ostatní v jeho těle, nebo na louce, ve skále, … na celém světě.Sklonil hlavu a podíval se dolů, na svoje bosé nohy, stojící v prachu a kamení. Poděkoval jim. Poděkoval všem tvůrčím bytostem. Cítil štěstí. Žil štěstí. Byl štěstím. Zvolna nadzvedl nohu a fascinovaně si prohlížel jak přesně a ladně se pohybují všechny její části. Přesně tak, jak je potřeba. Když opět zvedl hlavu a rozhlédl se, bylo všechno jinak. Krajina se změnila. Světlo bylo měkčí, a přitom zářivější. Naproti kráčeli nějací lidé. Byli to lidé? Kráčeli tak ladně. Šel jim naproti. Něco si povídali a ukazovali rukama. Když kolem nich procházel, vyhnul se jim. Bytosti prošly. Tak přece, byli to lidé, řekl si poutník. Byl šťastný, měl svoje nádherné nohy, ruce, tělo. Měl i nádherné srdce. A právě srdce mu nyní poslalo vzkaz. Bylo tam a bilo. Bilo a něco chtělo. Bilo a volalo. A poutník jej uslyšel. Čeho si žádáš, zeptal se poutník sám sebe. Jsem s tebou, a ty to víš, odpovědělo srdce. Dávám ti sílu na všech tvých cestách. Biji neúnavně za svitu Slunce, v největších vedrech, biji spolehlivě v tichu hvězd. Biji v tobě. Vydávám nádherné tóny. Biji jako silný zvon. Toužím. Toužím, protože jsem tvoje srdce. Toužím po harmonii. Když uslyšel poutník tato slova, uvědomil si, že on sám je svým srdcem. Poděkoval svému srdci a začal přemítat nad světem harmonií. Přichází harmonie odněkud zvenčí k nám, nebo jsme zdrojem harmonie přímo my, abychom ji vůbec mohli vnímat? Cesty tohoto světa byly zcela nezvyklé. Kráčel krajinou, jakou ještě nespatřil. V tom ho něco vyrušilo. Byla to otázka: „Vidíš“? To se ozval rozum a ukazoval poutníkovi svoji práci. Vidíš? Přemítáme spolu nad novými a neznámými cestami světa harmonií a tvoje nohy tě přitom po nich nesou zcela neomylně. Nepřemýšlíš nad tím, jak dělat kroky, prostě jen kráčíš. A to je skutečná harmonie. Jak vidíš, tvoje tělo již je v harmonii. Je v harmonii s celým vesmírem. Nejlépe to uvidíš, když se na sebe podíváš z výšky, jak kráčíš. Poutník to zkusil a skutečně, po chvíli viděl pod sebou sám sebe, jak kráčí. Vlastně nekráčel, spíše jakoby plul prostorem. A přitom vnímal, že je tam i tam. Byl sám nad sebou a byl také sám sebou, tam dole. To bylo úžasné. Byl tam i tam. Byl obojím. Byl tak trochu vším. Ukázalo se, že v tomto stavu je schopen vnímat takové věci, které si nikdy před tím během chůze neuvědomoval. Jak bzučí včely na druhé straně louky, jak rozdílné je rozložení světla pod jednotlivými listy a jak chytře toho využívá veškerý hmyz. Užasl nad nekonečnou bohatostí světa. A právě tento úžas opět proměnil krajinu, kterou se ubírala poutníkova cesta. Je to možné? Opět ty samé bytosti mu kráčely naproti. A opět si povídaly a živě rozhazovaly rukama. Nebylo to však dejavu. Poutník již věděl, že vše může sledovat jinak, … z nadhledu a že jeho srdce je on sám a že jeho srdce touží po harmonii. Ze svého nadhledu jasně viděl, že to je on sám, kdo touží po harmonii. A tak nechal své srdce bít, jak jen umí a kráčel a z nadhledu vše pozoroval svým rozšířeným vnímáním a …… a tentokrát neuhnul. Prošel skrz bytost, která mu kráčela naproti. To, co se odehrálo nyní, nemá slov k vyjádření. Poutníkovo srdce zaznělo s jiným srdcem ve společné harmonii. Bylo to jako by se hudba sfér nesla jeho žilami, jeho očima, okolitou krajinou, jako by tato hudba byla světlem a teplem … Poutníkovo srdce bylo tím, kdo podával celičkému světu mocnou zprávu o krásách harmonií Duše světa. Poutník ucítil celý svět a jeho Duši. Zpráva o harmonii srdcí dorazila k poutníkovi. Opět byl šťastný. Viděl sám sebe, jak kráčí po boku oněch bytostí. Těch bytostí, kterým se nevyhnul a skrz které záměrně prošel. Věděl již, že to je možné. Pozoroval, jak jeho souputníci rozhazují rukama, povídají si, pozoroval svoje srdce, děkoval svému rozumu, že ho přivedl k takovému nadhledu.Cítil čirou radost. Z ničeho nic začal také rozhazovat rukama. Byl v harmonii. Měl dětskou radost. VNÍMAL, ŽE MÁ DAR HARMONII VYTVÁŘET