Žila, byla, tedy stále žije jedna žena - je hezká, od pohledu sympaťanda, taková veselá kopa, potrhlá, vskutku máme dost společného, umím si nás představit jako fajn kámošky - poznat se za jiných okolností,... V skrytu duše ji mám vlastně ráda.Navzdory tomu, nebo snad právě proto k ní ale chovám mnohem hlubší cit - nefalšovanou nenávist. Přeju si, aby zmizla z mého života, z celého srdce si přeju, abych ji nikdy nepotkala,... První z přání se mi už vlastně (částečně) splnilo - odstěhovala se do jiného města - o to častějc o ní přemýšlím. Včera když jsem usínala, jsem ji skrze vesmír, naprosto spontáně aniž bych o tom přemýšlela, poslala dobrou noc. Asi už mi hrabe. Chci mít v duši klid. Je možné se s tím vypořádat, aniž bych své pocity dala najevo? Nestojím o jakýkoli kontakt, snad ze strachu.. Ze strachu z čeho? Je to proti mému přesvědčení, ale je to tak správně?
Přívětivý Jack
» hajounek
Zkus být víc věrnější svým pocitům. Když tě něco štve tak to řekni, klidně se vyřvi. A pokud se cítíš slabá, tak prostě ukaž tu svou slabost, vykašli se na hrdost
Když já jsem moc hrdá na to, abych hrála slabouška a tak mám chronický nedostatek pevných objetí... Místo abych si nechala pomoct všechny odeženu a pak tiše pláču nad tím, co jsem si natropila...
Filtruj příspěvky nebo odpovědi na - privetivy-jack v této diskuzi