Žila, byla, tedy stále žije jedna žena - je hezká, od pohledu sympaťanda, taková veselá kopa, potrhlá, vskutku máme dost společného, umím si nás představit jako fajn kámošky - poznat se za jiných okolností,... V skrytu duše ji mám vlastně ráda.Navzdory tomu, nebo snad právě proto k ní ale chovám mnohem hlubší cit - nefalšovanou nenávist. Přeju si, aby zmizla z mého života, z celého srdce si přeju, abych ji nikdy nepotkala,... První z přání se mi už vlastně (částečně) splnilo - odstěhovala se do jiného města - o to častějc o ní přemýšlím. Včera když jsem usínala, jsem ji skrze vesmír, naprosto spontáně aniž bych o tom přemýšlela, poslala dobrou noc. Asi už mi hrabe. Chci mít v duši klid. Je možné se s tím vypořádat, aniž bych své pocity dala najevo? Nestojím o jakýkoli kontakt, snad ze strachu.. Ze strachu z čeho? Je to proti mému přesvědčení, ale je to tak správně?
hajounek
» OldDog21
Nic tam mezi nimi není. Je to moje chronická nedůvěřivost, pitomé domněnky, z doby kdy moje sebevědomí bylo pod bodem mrazu. Zbavuje se toho těžko, ale pomalu už to odbourávám... Snad
OldDog21
» hajounek
Věnuj se jemu, sobě, vašemu vztahu... pokud si s ní on neposílá smsky a nebo s ní nechodí na kafe, tak jí vůbec neřeš a zapomeň na ní...