Žila, byla, tedy stále žije jedna žena - je hezká, od pohledu sympaťanda, taková veselá kopa, potrhlá, vskutku máme dost společného, umím si nás představit jako fajn kámošky - poznat se za jiných okolností,... V skrytu duše ji mám vlastně ráda.Navzdory tomu, nebo snad právě proto k ní ale chovám mnohem hlubší cit - nefalšovanou nenávist. Přeju si, aby zmizla z mého života, z celého srdce si přeju, abych ji nikdy nepotkala,... První z přání se mi už vlastně (částečně) splnilo - odstěhovala se do jiného města - o to častějc o ní přemýšlím. Včera když jsem usínala, jsem ji skrze vesmír, naprosto spontáně aniž bych o tom přemýšlela, poslala dobrou noc. Asi už mi hrabe. Chci mít v duši klid. Je možné se s tím vypořádat, aniž bych své pocity dala najevo? Nestojím o jakýkoli kontakt, snad ze strachu.. Ze strachu z čeho? Je to proti mému přesvědčení, ale je to tak správně?
Dřív jsem si myslela, že ohrožuje. Z mého pohledu se chovala divně. Snažím se celou situaci pochopit, chápat ji, chápat jeho, věřit jemu, věřit sobě,... Přes všechny ty divný pocity, jsem objevila tuhle sympatii a vlastně nevím proč mi ta holka tak vadí, když je vlastně docela fajn...
A je jasný, že čím víc se budu snažit to vypustit, tím víc se mne to bude držet jako kllíště...