Komplikované konce vztahů - Diskuze a zkušenosti

ametyst 2 » Glimmer Man Já myslím, že opravdu v dnešní době právě není "normální mít deprese a bejt na dně". Dnes už spousta lidí přebírá zodpovědnost za své pocity, za svůj život...

Glimmer Man » ametyst 2 Těžký dostávání z hlavy je podle mě jenom zvyk a zraněný ego, který dostalo lekci, že partner není tvůj majetek.

No moje zkušenost je taková, že čím víc se snažím, tím je větší pravděpodobnost, že toho dosáhnu. Nejsem línej si pro svoje štěstí dojít úplně, když ani dojít na půl cesty nestačí. Ale to asi málokdo pochopí, že někdo v době, kdy je moderní mít deprese a bejt na dně a litovat se, je šťastnej a spokojenej.

prdlik » ametyst 2 taky jsem takova byla.dnes tomu rikam - naivita.ale poucit se clovek musi sam

ametyst 2 A jinak děkuji všem za příspěvky, mám zas o čem přemýšlet a co porovnávat

ametyst 2 » prdlik Já se přiznám, že věřím, že sny by měly být velké. Máme-li malé sny, držíme-li se při zemi, pak i ta realita i kdyby sebevíc chtěla dát nám víc, zkrátka ji k sobě nepustíme.
Jen v tom rozsahu, co vidíme a máme v hlavě zafixované, jako možné.

Takže když věřím, že možné je cokoli, pak mám otevřené dveře, kdyby to chtělo přijít

ametyst 2 » ohenvoblacich Ano, říkám totéž, že srdce napoví vše, proto mě to tolikrát tahá zpět, protože srdce cítí, že miluje i přesto všechno
Ale dřív nebo později (asi rozum) se zas dostaví ten pocit, že už jsem to měla "zabalit" dávno, že to nikam nevede,že ta rozdílnost nás dvou je nepřekonatelná.
A stále stejný kolotoč.
Jak já už bych ráda vystoupila

ametyst 2 » Sosna zvlčelý Já mám možná poněkud problém s tím, že se leckdy unáhleně rozhodnu na základě něčeho momentálního, dá se říci, že i "maličko" v afektu, v té chvíli dělám rychlá rozhodnutí, která se mi zdají jediná možná a správná...
No a samozřejmě po chvíli začne to zvažování, svých citů, argumetů partnera, toho, co cítím z něj, a leckdy se poněkud zamotám a nemůžu najít jakýkoli střed, jasnou myšlenku...
Myslím, že když se něco podobného stane vícekrát, ten vztah se postupně nabourává, tak to cítím, a samozřejmě uznávám, že jsem možná ten zdroj já

Sosna zvlčelý Má to dvě roviny.Pokud jsem vztah ukončil já, nepochyboval jsem. Pokud byl ukončen partnerkou, tato myšlenka se vtírala. Přeci jen, nešlo to? Doopravdy?
Ale pokud jsem si to ztotožnil se sebou, já bych taky nic neukončil bez pochybností, tak proč jí nevěřit? A tím jsem si to uměl odůvodnit.
I přes tuto počáteční pochybnost jsem vždy ihned zavřel závoru a nebylo návratu. Ani kdyby si to snad rozmyslela, už bych to byl já,kdo by ji nepustil zpět ke mně blíž.

Najdise.cz Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele lesnielfova, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
jo znám to, je to děsné...

prdlik » ametyst 2 a nechci se dotknout glemermanna,ma jinak dost dobry nazory,ale tady mi prijde premiru idealisticky......nemuzes chtit od zivota neco,co je jen v mlhave dali tvych snu.musis chapat hranice reality

ohenvoblacich Se nediv..když jsi Váha

..ale je fakt,že já se tím taky vždy nějaký čas zaobírám.To je asi normální.
Nejlepším ukazatelem správného či špatného rozhodnutí je čas.. A nebo..není správného či špatného rozhodnutí,to,co ti v daný moment napovídá srdce,je vždycky správně..

Tak a teď si vyber

prdlik » ametyst 2 tak zaprve...myslim,ze dokonaly vztah proste neni a myslim,ze ho muj pritel take hledal.ale jinak pises zase jak o nas.ano,prvni mesice,roky byl istrasny...ale ja tvrdim,jen za sebe,kdyz nekoho miluju a myslim,ze ten druhy mne take,je blbost se rozchazet.je na case resit,jak spolu vyjit....najit pochopeni v sobe pro toho druheho.a kazdou hadkou,kazdym nedorozumenim se snazit toho druheho vice pochopit a vyjit mu vstric.oboustrane samozrejme.

ametyst 2 » prdlik Víš, ono se to vždy taky mockrát nějak upovídalo a zas bylo chvíli dobře, ale jak postupně se cosi vytrácelo.
Jako by každý vždy ztrácel kus sebe v zájmu obou a jednoho dne to vždycky prostě bouchlo..
Člověk se asi nemá vzdávat svých snů, plánů, tam hrozí, že to stejně jednou druhému vyčte. Podle mě musí být tolerance, souznění a vážit si a chtít druhého se vším anebo vůbec.
Anebo jsem idealista, co hledá dokonalý vztah...?

prdlik » ametyst 2 tak ja ti nevim.mam doma vahu a presne vim o cem pises.a ja jsem zase typ cloveka,co neumi jen tak neco vzdat.musim vedet,ze fakt uz neni moznost,abych to utala a vzdala.pokazde,kdyz prisel s tim,ze vidi konec z podobnych duvodu,co pises ty,ja premyslela,on nechtel debatovat,ze si je jisty.ale vzdy se to nejak vypovidalo a porad dokola.oba jsme se snazili spolu umet zit,vedle sebe zit,abyme byli oba stastni.dnes jsme spolu 5 let a myslim,ne vim,ze jsme toho spolu hodne zvladli,hodne jsme se druhemu prizpusobyli,poznali sebe navzajem a uz vse resime hned.je to jen o komunikaci.toco te napada potom,resit a mluvit o tom hned

ametyst 2 No, já právě po posledním vztahu, který skončil asi před 4měsíci, taky cítím že nemám moc elánu se do čehokoli dalšího pouštět.
Vždycky, až když se opravdu zamiluju a začnu 100% počítat s tím vztahem, mám dojem, že partner v té době začíná hledat chyby a snaží se měnit mě k obrazu svému. A to tím víc, čím víc cítí, že jsem k němu citově připoutaná.
Když se pak snažím alespoň naoko odpoutat, většinou se to otočí, asi dostane strach, že mě ztrácí, a zas bych mohla tahat za nitky já, no ale já potřebuju rovnováhu , ne souboj kdo z koho...
Myslím, že se mi to opakuje snad od 15 let..
Asi bych se měla zamyslet nad sebou, ale jak říkáš, většinou jde zdánlivě o úplně odlišné typy mužů, ale po cca dvou letech najednou to nejde tam a leckdy ani zpět

ametyst 2 » Glimmer Man Já přece nefňukám
Jen těžko někdy někoho dostávám z hlavy.

A není to přece o tom cíleně jít a hledat, tak to nechodí. Čím víc se o něco snažíme, tím víc nám to uniká.
Všechno má svůj čas a pokud to máme v hlavě srovnané, pak se ve vhodný okamžik setkáme s někým, kdo to má také srovnané.
Nebo právě naopak
Ale jinak ano, ve spoustě věcí souhlasím, je potřeba stát nohama na zemi a neulítávat někam do světa fanfazie.

Glimmer Man » ametyst 2 Aha, takže jinej problém...

No tak je samozřejmé, že ve vztahu je nejdůležitější shoda potřeb. Jaké ty potřeby konkrétně jsou, už je jedno.

Ideální je shoda 100% a nebo co nejvyšší. Pokud je shoda hodně nízká nebo nula, tak vztah prostě nemá smysl. Smiř se s faktem, že lidi se nemění. Nemůžeš změnit partnera, aby byl takovej, jakýho ho chceš mít, ale můžeš vyměnit partnera za takovýho, jakýho chceš mít. Pokud nedošlo ke shodě, tak by k ní nedošlo prostě nikdy. Slova "kdyby" si můžeš říkat jak chceš, ale na realitu to mít vliv právě nebude.

Jedna věc je se rozhodnout a druhá věc je svoje rozhodnutí chápat. Takže skus popřemýšlet nad svýma potřebama ve vztahu nad tím, jak je ten dotyčnej naplňoval. Dojdeš zřejmě k tomu, že to stálo za prd. Tím pochopíš důvod, proč ses rozhodla odejít.

U tebe je ještě problém citovýho pouta a zvyku. Obojí překonáš časem a nebo rozumem. A samozřejmě sundat ty růžové brýle. On se fakt kvůli tobě nezmění ani, když budeš mudrovat nad tím, jestli třeba přece by to nešlo. Nezmění.

A víš co je strašně dobrý vědět při hledání toho pravého?? Vědět, kdo ten pravej není...

ametyst 2 » Glimmer Man Já přece neříkám, že někoho opouštím kvůli tomu, že by o mě nestál. To by přeci ten vztah ukončoval ten dotyčný.
Jde- řekněme o velmi odlišné názory na soužití a na to, co každý z nás považuje za vhodné ohledně osobního prostoru toho druhého,apod.
Každý občas dojde k tomu, že nevidí jiné řešení, kompromis, zkrátka si uvědomí právě to, že bude vhodné si najít někoho sobě podobnějšího a vyhnout se tak mnoha neshodám, kde opravdu řešení nepřichází.

Jenže poté, co tohleto řešení uskutečním, začne právě to přemýlání, zda někde nebyla ještě nějaká možnost, nějaké nevyzkoušené řešení apod. Samozřejmě, že trvat na rozhodnutí je o to těžší, když vím, že dotyčný o mě stále stojí, jen prostě jedna část mě ví, že tudy už ne, a ta druhá část se nemůže úplně odtrhnout a v myšlenkách jsem stále s ním - samozřejmě, že vím, že tyhle myšlenky už si trochu zkresluji

Glimmer Man Ano, jsem si jistý. Ohledně vztahů určitě.

Platí jednoduchá pravidlo, které opakuju pořád dokola. Přijmout realitu a smířit se s ní.

Smířit se s faktem, že pokud budu chtít něco řešit a zachraňovat jenom já, tak ten druhej o ten vztah nestojí. A já jsem si plně vědom faktu, že nestojím o vztah s někým, kdo nestojí o vztah se mnou. Pokud někdo o takovej vztah stojí, tak se všechno vyřeší a jsme spolu spokojení. Úplně jinej problém je bejt spolu jenom ze zvyku a nebo chtít vidět spokojenej vztah, tam kde není a to jen proto, že chci mít spokojenej vztah. Já chci mít spokojenej vztah a tak pro to dělám všechno... ale to musí oba. Pokud by partnerka nechtěla, rozloučím se a energii místo na smutek věnuju na hledání té, která chtít bude.

Co kdyby a co kdyby... a nenapadne tě někdy "co kdybych si našla někoho, kdo o mě bude opravdu stát"??

ametyst 2 Jo, přesně
Sednout si a bez emocí popovídat, probrat, pochopit, vždycky mám pocit, že všechno by mohlo jít, ale nejde. Znovu to zklouzává na stejných věcech.
Vždycky mi pomohl až další vztah, ale není to řešení, časem se opakuje to samé, jakobychom si to přenášeli z jednoho vztahu do druhého.
A čím víc se snažím to nedělat, tím víc se časem nečekaně ukáže pravý opak. Znova křižovatka, kde nevidím řešení, cítím, že to nemá cenu, atd....