Deprese a vztah - Diskuze a zkušenosti

Ruby » Glimmer Man Ještě k tomuhle...
Lékařka se mě tehdy ptala na různé věci v nén životě dost nazpět, chtěla zjistit, co ten stav vlastně nastartovalo. Vysvětlila mi to tak, že je totiž vždycky nějaký zlomový okamžik, který to nevědomky nastartuje a už to jede. Například měla v péči muže, který se kdysi procházel po louce a žmoulal v puse stéblo trávy. Jenže to mu nějakým nedopatřením skočilo do krku a on se začal dusit a to doslova, nekonečně dlouho mu trvalo, než se mu podařilo stéblo vytáhnout a nikdo nablízku nebyl. Byl sám na nějaké louce daleko od lidí a věděl, že mu nemá kdo pomoct, jen on sám. Od té doby propadal záchvatům paniky, když se octl kdekoliv na jakémkoliv místě sám a začal se dusit, bez zjevné příčiny.
Ale máš pravdu, lidská mysl a psychika je vlastně strašně jednoduchá, ovšem dokáže s námi pěkně zamávat.Někdy vítězí tělo, někdy mysl. Optimum je, když jsou v rovnováze.

Glimmer Man » Ruby No myslím, že šťastnýho člověka od nešťastnýho poznáš vcelku snadno. Stačí se dívat.

A třeba se pletu, rozhodně tady neumím pomoct. Už nemám k tomuto tématu co říct.

Ruby » Glimmer Man A jak víš, že ji nemá?
Každý jsme individualita, psychicky, fyzicky...

Ruby » Glimmer Man Jasně, mě by to například taky zajímalo.
Freja trochu napověděla s tou chemií. Ty jo, nedostatek sluníčka, tak to jsem doma. Můj kanclík je obklopen stromy, je tady tma jak v ranci a byt nemám taky zrovna moc prosluněný. Tehdy se s tím asi tělo srovnávalo. Třeba jeden z možných důvodů....

Glimmer Man » Ruby Tak tady můžem mudrovat jak chcem, ne??

Jen se snažím dopátrat nějaký příčiny.

Ruby » Glimmer Man Nedá a nedá pokoj....

Ruby » Freja Máš pravdu. Maniodepresí trpí jedna paní z vedlejšího vchodu. Střídají se u ní období, kdy chodí mezi lid, rozzářená, s obdobími, kdy není vidět skoro vůbec a když už, tak by ji člověk nepoznal. DOkáže během pár týdnů přibrat, nečesat se, nemýt....a tak to jde pořád dokola.

Freja » Ruby ..ale to už je maniodeprese,u obyč depresí stavy euforie nejsou..

Ruby » Glimmer Man Podáváš to ale tak, že odmítáš přiznat, že je to nemoc, která potřebuje pomoc i zvenčí, nejen zevnitř.
Prevence nastavení mysli, svépomoc...hm, tady asi nepomůže.

Kopecký kdysi v nějakém dokumentu řekl, že nejhorší ze všeho jsou na téhle nemoci stavy, kdy člověk není schopen se hnout, vylézt z postele, míval to nejen dny, ale měsíce. Ty se pak vystřídaly se stavy euforie. Berani k tomu mají prý větší dispozice.

Glimmer Man » Ruby Četl jsem to... Chtěl jsem slyšet tvoje slova.


Ale je to zajímavý. Jen mám někdy z některých pocit, že to vůbec nemá základ ve fyzikální poruše funkce mozku... Jsem přesvědčen, že tělo a mysl jsou projeny a co ovlivní jedno, ovlivní i druhý. Takže porucha v těle poznamená tvojí mysl a stejně tak utrpení mysli působí zkázotvorně na tělo. A teď je otázka co bylo první u lidí s depresí?? Někdy si myslím, že první byla právě ta chyba v mysli. Jen moje chorá domněnka.

Ruby » Glimmer Man Nepřetlumočím, bo jsem to z valné části zapoměla. Přečteš si to kdekoliv v odborných článcích na internetu na téma deprese. Zkrátka tam v těch závitech něco nefunguje jak má, něčeho se tam nedostává /a neříkej mi teď, že je to rozum, ju...? /
Podívej, já jsem svému okolí byla tehdy taky protivná, člověk to ani nevmíná, jak působí na druhé. Zdravýmu člověku připadáš jak nemohoucí fňukna, neschopna ničeho.
Je ale pravda, že když mi lékařka vysvětlila o co jde, úleva byla téměř okamžitá, protože jsem věděla, s čím bojovat, s čím mám tu čest. A asi jsem coby Beran od přírody větší rváč. Ale raději klepu na stůl, třikrát

Glimmer Man » Ruby Hmmm, můžeš nám tu přetlumočit povídání o těch reakcích v mozku?

Ale pořád u tebe vidím, že jsi chtěla řešit a řešila jsi... A někde jinde vidím, že někdo chce okecávat a tak mele a mele... A ten rozdíl mi prostě nemůže uniknout.

Ruby » Nuna Ty, čoveče, já musím chtíc nechtíc trochu oponovat.

Kdybych něco podobného nezažila na vlastní kůži, tak bych napsala to samé co Ty, nebo Glimáč, protože za stav své mysli zodpovídáme opravdu jen my, nikdo jiný.
Ale depresi nebo co to je jsem zažila před cca 4 lety a kdyby mě tehdy kamarádka nedokopala k psychologovi a psychiatrovi, tak nevím.
A přišlo to zničehonic, bez jakéhokoliv zjevného důvodu. Jsem pozitivní realistický člověk, ikdyž jsem ve sračkách a že jich už v životě bylo. Mám kamarádky, které tvrdily, že by to co já v životě nedaly. Já jim vždycky říkala - ale daly. Daly. Nic jiného by vám totiž nezbylo.

No takhle, ono to prostě začalo opravdu bez příčiny, plíživě. Je sice fakt, že jsem se dva roky předtím přestěhovala 100 km pryč se synem a začínala znovu, ale byla to pro mě chtěná zkušenost a změna. Vnější podnínky se mi zlepšily. Kamarádi zůstali, noví přibyli. Ale prostě...najednou jsem začínala zničehonic brečet, tělo bylo jak paralyzované, nikam mě nikdo nemoh vytáhnout /přitom společenský tvor/,odmítala jsem vyjít ven a to všechno jsem vůůůůbec nechápala. Mohla jsem se programovat jak chtěla. Trvalo to 4 měsíce a už bych to nechtěla zažít. Pomohla mi doktorka. Vysvětlila mi reakce v mozku, které to vyvolaly. Začala jsem brát prášky, které u mě zabraly již během 14 dní a ikdyž se mají brát dlouhodobě, nejméně rok, já je brala 3 měsíce a vyhodila. Už je nepotřebuji od té doby. Díky Bohu. Ale nastartovaly mě zpátky do života a to tak, že jsem pak i při jakékoliv menší recidivě se mohla dát do latě sama, i bez nich.
Kdo nevěří, ať tam běží...