Jak odpustit někomu kdo vám ublížil ? - Diskuze a zkušenosti

Najdise.cz » Alberto Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Chloe, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
tak to jsi napsal přesně,krásně

Najdise.cz » Alberto Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele onka, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
... největší překážkou je ne-umění uvědomit si, že vše je o nás. To je úplně jiná rovina uvažování a porozumění. Jestliže člověk neprožije to uvědomění si, bude se trápit a nebude vědět proč, vždyť přece miloval.. Myslím, že je dobré začít od sebe, ty signály (neporozumění, odcizení) musely být už dříve a nová žena se taky nevyloupla ze dne na den. Co bylo přehlíženo? Odpuštění může přijít až při pochopení, před tím je to rozumová záležitost a to nemá ty správné "grády"

Alberto » Alberto Ještě něco o tom proč to tak je...

Cokoliv milujeme, milujeme v tom sami sebe.
Cokoliv nenávidíme, nenávidíme v tom sami sebe.
Cokoliv kritizujeme, hodnotíme a zavrhujeme, zavrhujeme v tom sami sebe.

A jakoby toho nebylo málo:
Stáváme se tím, co milujeme.
Ale také: stáváme se tím, co nenávidíme.
A to platí neúprosně.

Leč se tak děje úkradmo a po léta a my onu proměnu v zrcadle ani nepostřehneme. Ale nevědomí tvoří a tvaruje.

Alberto Ještě co se týče odpouštění - jde o to si uvědomit jednu jednoduchou věc. Když se "snažíme" odpustit, ptáme se jak odpustit apod. - vůbec nejde o lásku k druhému člověku, ale o lásku k nám samým. To sobě ubližujeme, když neodpouštíme, když se zlobíme, když proklínáme... to do vlastního srdce si zarýváme dráp a otrávenou dýku. (Druhému to může být a často je celkem u prdele, jestli jsme mu odpustili nebo ne). Čili, odpuštění je v ryzím smyslu slova to nejsobečtější a nejláskyplnější současně, co jsme schopni darovat sami sobě. Nemusí to být hned - ale stačí přemýšlet o tomto principu, aby naše duše zjistila, jak dobré je to udělat, jak dobré je to pro nás... Tak dojde k nejrychlejší regeneraci. Když člověk léta přemýšlí, s jakou rozkoší by druhého nejraději ugriloval na rožni, neuvědomuje si, že tentýž rošt si hlouběji a hlouběji zarývá sám do sebe a masochisticky jím kroutí. A na tom... taky není nic špatného - když nás to baví - to rožnění, výčitky a křivdy - ale je dobré si to uvědomovat.

Jeden ze způsobů rožnění je hledání důvodů ---proč kde s kým jak a co vlastně a proč ne jinak a kdyby to tak třeba by to bylo jinak a zas a znovu dokola ... řekněme si to na rovinu: to taky nikam nevede.

Odpuštění a konec pýchy, která nás má chránit a dodat nám sebeúctu zakrývající naši bolest - spočívá právě v ustání snahy vysvětlit co se stalo.

Vzpomínáte, když přišla vaše velká láska? Taky jsme se nesnažili hledat důvody a kdy a proč a co kdyby... jen jsme žasli. Proč chceme skládat účty teď - když skončila? Copak se naše srdce proměnilo v malomyslného kupce? Buďme velkomyslní jako kdysi na počátku. Tím vzdáme lásce, která proběhla svůj dík a hold.

Najdise.cz » Alberto Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele jojojo, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Tak to je nádherný a je v tom tolik pravdy... Ať jde o cokoliv.

Freja » Alberto Tak tuhle knížku málokterý chlap přečetl do konce

Alberto z knihy C.P.Estés - Ženy, které běhaly s vlky

Čtyři stupně odpuštění

1.Vzdát se – nechat to být. Dát si pauzu, vzdálit se, přemýšlet o dané věci, vzít si čas na dovolenou, přinést si odpočinek a posílení.

2.Mít strpení – zdržet se trestání. Být trpělivý, zdržet se trestajících výroků a nepřátelského chování, praktikovat velkomyslnost a soucit, nechat odeznít emoce.

3.Zapomenout – vypustit to z paměti, přestat se tím zabývat. Uvolnit své sevření pamětí a vzpomínek. Nechat událost ustoupit do pozadí, netýrat se myšlenkami a obrazy. Tím je nevymažeme, ale necháme je projít jejich vlastním vývojem.

4.Odpustit – vzdát se dluhu. Nenastane samo od sebe. Jde o vědomé rozhodnutí ustat v přechovávání vnitřního odporu, vzdání se pomsty. Člověk sám rozhodne kdy a jak opustí a vzdá se dluhu, který by měl být splacen z druhé strany (aniž bychom čekali na to, co by druhá strana měla udělat). Aktivním druhem odpuštění může být rozhodnutí druhému soucitně pomoci – jednat z pozice milosrdenství, jistoty a připravenosti. Odpustit neznamená vzdát se své ochrany, ale vzdát se svého chladu. Přestat druhého pomíjet, chovat se k němu chladně, povýšeně, s přetvářkou. Člověk sám může rozhodnout kdy a na jak dlouho – do jaké doby – se rozhodne odpustit (dát druhému novou šanci). Jak člověk pozná, že odpustil? Cítí lítost, soucit, ne vztek. Zmizí očekávání, chtění aby věci byly tak nebo tak (podle mě). Mizí pocit připoutání, spoutání vlastních kotníků. Dostavuje se pocit volnost, člověk může odejít. Nemusí to být stav euforie, ale vleklé vnitřní utrpení zmizelo. Člověk ví, že příběh skončil, a jiný může započít.