atraM (* 28.10.1971)
Žena
Ahoj

, nepanikař, prosímtě...

Nevím, jestli můžu říkat, že mám podobnou zkušenost - mne osobně se hlavně týká asi nejvíc to, že jsem taky "stará" matka (chachá - no a?)...
Ale chtěla jsem Ti hlavně napsat, jaké zkušenosti s tímhletím a věcmi podobného rázu má moje blízké okolí.
Spoustě mých kamarádek či známých je přes čtyčicet...
Nejdřív jeden příběh, jehož žádná varianta nemá happy end.
Jedna z mých známých otěhotněla ve 40. Hned na to zjistili, že manžel má rakovinu.... Mají už jedno skoro dospělé dítě.
Neřekla mu nic a šla okamžitě na potrat, aby se prý o něj mohla starat a tak.
Taky měla pocit, že "to" nezvládne. Že teď potřebuje sílu hlavně pro něj (a podobná blebleble).
On její sílu nepotřeboval. Už roky se s ní chtěl rozejít. A taky to udělal. Teď jsou rozvedení. On "šťastně", ona ne.
A navíc se nikdy nepřestala trápit tím, co udělala svému nenarozenému... Sobě...
(Vem prosím v úvahu, že každý potrat je obrovský úraz pro ženskou duši, ať už si to racionálně odůvodníš, jak chceš... Jestli do toho půjdeš, tak je třeba s tím počítat.)
Jiná moje kamarádka si celý život myslela, že je neplodná. Bylo z toho jedno pozdní mateřství. Říkala si: "náhoda", ale byla za to vlastně vděčná a moc si to užila... Přestože to vypadalo, že bude s děťátkem sama. Finančně taky nic moc situace. K tomu ještě ve vysokém stupni těhotenství opravovala starý dům... Vážně nevím, jakým kouzlem se tyhle věci daří zvládnout...
Sama taky nakonec nezůstala. Podruhé se "zadařilo", když jí bylo 45. Šok...
Stejná a možná i větší panika, než píšeš ty. A její partner je na tom finančně snad ještě hůř. Sama to komentuje tak, že se z toho "podělala" a na ten potrat opravdu šla, hýříc "rozumnými" argumenty...
Už z odstupem jednoho roku si to nepřestala vyčítat a dodnes si sype popel na hlavu, jak ji to mrzí a pořád o tom mluví. Jenže to už zpátky nevezmeš.
Další rána na ženské duši... Za kterou si člověk může vlastně sám, jenom proto, že momentálně propadl panice.
Vím, že se Ti to asi nečte lehce. Určitě se snažíš být zodpovědná a tak... Ale vezmi si to z druhé strany.
Kladla bych si taky tyhle otázky:
Jak moc máš ráda svoji duši?
Jak moc máš ráda svého partnera?
Jak moc pro Tebe znamená vaše láska a její plod?
Máte kde hlavu složit a co jíst?
Stojí Ti ti "ehm..úžasní" lidé z práce i ta práce sama za to, aby jsi si takhle ublížila a nesla to celý život jako šrám - tabu???
Ať se rozhodneš jak se rozhodneš, moc Ti držím palce...