Diskuze, Diskuzní fórum

Sosna zvlčelý » player Odrazit se ode dna...
Zamyslel jsem se a myslím si, že jsou dva typy lidí. Jedni potřebují dno, aby se měli od čeho odrážet. Druzí jej nepotřebují. Pro ty je důležitější hladina. A možná velká část z nás je kombinací obojího, občas přišlo dno, odraz, ale většinou se držíme na hladině.
Dno je těžké definovat, protože každý ho má trošku jinde. A hlavně jiné dno. Někdo má dno pevné, čisté, při dopadu se lépe odráží. Jiný má na dně vrstvu bahna a může uvíznout. Vlastně to svědčí o tom, jak se o sebe staráme v době, kdy jsme na hladině, nebo i nad ní.
Někdo si udržuje „kapalinu“, v níž plave, čistou, přece si nebude špinit svůj „prostor“. Někdo se o to nestará, tak leccos vyhnije, klesne to ke dnu a tam se to rozkládá dále a dále. A to je to bahno. Nevidíme ho, je v hlubině. Ale když klesneme, tak se s ním setkáme. A můžeme v něm i uvíznout. Až tam zjistíme, jak je duševní hygiena důležitá.
Když vidím, s čím se někteří lidé uměli poprat a jsou šťastní, životu čelí s takovou energií a životní radostí, že by jim mnozí zdraví lidé mohli závidět, tak to svědčí (podle mne) o tom, jak měli čisté dno. Takový člověk se totiž vynoří vždy. Stav pod hladinou je přechodný stav. Oproti tomu je i druhá skupina, která neudrží štěstí. Prostě ani kdyby vyhráli svých vysněných 100 milionů a mysleli si, jak teď všechno změní, tak jim to štěstí vydrží jen chvíli. Pak zase padnou na dno do svého bahýnka. Protože nezměnili přístup a nevyčistili své dno.

Teorii hladiny možná ještě rozepíšu zvlášť.

Sosna zvlčelý » player Vždycky jsem tvrdil, že první slova po probuzení (případně i myšlenka) předznamenávají celý náš den. A jsem rád, že to vždy neplatí. protože u mne to někdy začíná pohledem na mobil, pak nevěřícné vytřeštění zraku, že už je tolik, že jsem zaspal a...: "Kurva!" - první slovo dne.
Jenže pak jedu do práce a už si zpívám Plíhala, protože vím, že nic nedoženu a neuspěchám:

Mám príma den,
budík mne nevzbudil,
tak jsem se probudil
až o půl desátý.

Mám príma den,
kam bych teď pospíchal,
svět se točí dál,
celý je vysmátý.


A jinak jsem kombinace obojího, ovšem s převahou k tomu prvnímu. prostě když mi něco nejde, tak vyletí i ta nadávka, ale pak se začnu smát sám sobě, co proboha zase blbnu, že by mohlo být mnohem hůře. Jenže to je tím, že já tu nadávku mám jako ventil, ne jako konstatování, že všechno stojí za . A kdyby snad, tak si za to můžu sám.

Sosna zvlčelý » player To bude tím, že denní tisk se nedá číst ani ve dne.

Sosna zvlčelý » Jaňajs Tu máš jednu, aby jsi nespěchala.

Sosna zvlčelý » dan162 A jídlo snad není o erotice? No já nevím...

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Hodně jsem přemýšlel, jestli tento příběh psát a taky jakou formou ho napsat. Příběh není můj, ale mé mamky, ta si ho prožila až do posledního doušku. Aby nedocházelo k omylům, kdo je děda můj a kdo její, kdo praděd a kdo otec, zkusím to napsat ze jejího pohledu, jak mi to sama několikrát vyprávěla. A doplním za sebe spíše jen časové a určité místopisné údaje.

***

Byly mi 4 roky, když se stala událost, která mne pronásledovala skoro celý život, tedy do mých 58 let. Že mi byly 4 roky si dobře zapamatujte. Celou situaci musíte vnímat očima čtyřletého dítěte, pokud to chcete alespoň trochu pochopit. Ve čtyřech letech je dítě dosti bezmocné a nemá žádnou možnost samo vyřešit takový problém. Na to často dospělí zapomínají, když tvrdí, že by se chtěli vrátit do dětských let, že s nimi by se vrátila i ta bezmoc. Dětské problémy nejsou pro dítě o nic menší, než pro dospělého ty jeho, ale dospělý má navíc možnosti. Dítě těžko ovlivní samo, jestli mu bude někdo byť jen naslouchat.
Narodila jsem se v roce 1953 do rodiny, kde byl uznáván kult osobnosti. Děda musel být uznáván jako nejstarší člen rodiny, nikdo se mu nemohl postavit na odpor, vždy platilo jeho slovo. Nebyl to žádný tyran, ale jeho slovo muselo platit. Přestože si pamatuji, že s babičkou se občas hádali, vždy ho pak babička hájila před ostatními. Moje mamka (jejich dcera) tento kult osobnosti ctila beze zbytku. A jediný, kdo se snad někdy stavěl na odpor, byl můj táta, který se přiženil. Ale stejně si nikdy neprosadil svoji. Byly z toho jen zbytečné hádky a to napětí si z dětství dost pamatuji. A když k takovému sporu došlo, nikdy mamka nehájila mého tátu, ale vždy se postavila na stranu svého táty. Rodiče zkrátka ctila za každých okolností. Není divu, že to mezi mamkou a tátou skřípalo.
Byly mi 4 roky, Vánoce 1957. Táta byl vojákem z povolání a často tak musel přespávat na posádce, ale na Vánoce měl být doma. Jenomže nepřišel. Nepřišel na Štědrý den, nepřišel na Boží hod a nepřišel ani na Štěpána. Nikomu nic nevzkázal. Napětí u nás doma bylo k nesnesení. A pak se stalo to, co jsem si pamatovala už navždy: Táta přijel. Uviděla jsem ho oknem, jak jde po ulici od autobusu, nesl nějaké tašky (pravděpodobně s dárky). Stála jsem u okna a zakřičela: „Táta!“ V tu chvíli se mamka rozbrečela a děda popadl zimník a vyběhl ven.
Co si venku řekli, to nevím, doma to nebylo slyšet, ale pamatuji si, že děda na tátu strašně křičel. A táta mu pak podával tašky, které nesl, ale děda si je od něj nevzal. A pak se táta otočil a odešel. A já pořád stála u okna a křičela jen „táta“ a viděla, jak se vzdaluje. Pak přišel děda domů a řekl, že táta už nikdy nepřijde a že nám přišel jen říct, že o nás nestojí. Nic víc.
***
Rodiče se pak rozvedli. Celá záležitost byla navždy tabu, nikdy se o tom nemluvilo a to dokonce ani když jsem na to zavedla řeč už jako dospělá. Vůbec se o tátovi nesmělo mluvit. Snad proto, že v padesátých letech to byl první rozvod na vesnici, ostuda pro celou rodinu, cejch... A mně se ta vzpomínka na to, jak jsem viděla tátu otočit a odejít, ten pocit opuštění, to se mi vracelo celý život, když mi bylo nejhůř. V takovou chvíli jsem si vždy připadala jako čtyřletá, bezmocná, nemohoucí cokoli udělat, dítě, které nikdo neposlouchá, A hlavně úplně opuštěná.
***
Tátu jsem pak moc nevídala a časem jsem získala pocit, že o mne nestojí. Nejezdil za mnou a jen málokdy napsal dopis. Oženil se pak a měl ještě s novou ženou syna, takže jsem měla o deset let mladšího nevlastního bráchu, o kterém jsem však ještě několik let (asi do mých osmnácti) nevěděla. Mamka se už nikdy nevdala a nikdy s nikým nežila. Dál jsme bydleli na vesnici s dědou a babičkou a kult osobnosti přetrvával. Vztahy s tátou se zlepšily vlastně až v době, když jsem byla dospělá a vdala jsem se a měla děti. A zejména když děda zemřel. Tam skončil kult osobnosti a začalo se mi lépe dýchat. Ale stejně jsem se nikdy už nezbavila toho pocitu opuštění a pořád se mi to vracelo a v nejtěžších chvílích mne to sráželo. A protože nikdo o tom dále nemluvil, vyvinula se z toho traumatu časem dokonce duševní porucha s úzkostnými stavy. Až díky péči dobrého psychiatra jsem ve věku 55 let začala problém zpracovávat a řešit. Ale skutečně vyřešit se mi to podařilo až v 58 letech.
Ono v tom bylo i vědomí věku mých rodičů a to, že už tu dlouho nemusí být. S tátou jsem se začala stýkat daleko více a upevnila jsem vztahy s bráchou, kterého jsem do té doby skoro neznala (viděli jsme se do té doby asi jen třikrát, nyní se pravidelně navštěvujeme několikrát do roka, přes internet jsme v kontaktu velmi často). A pak mi pomohla náhoda: Když jsem byla u táty na návštěvě, při prohlížení starých fotek jsem našla tátův starý blok, do kterého si psal své zápisky z práce. A tam jsem našla jeho zápisky z 24.12.1957 včetně výstřižku z novin o nějaké nehodě, která se stala právě na Štědrý den. Táta tam tenkrát byl převelen, nikdo nemohl dát ani vědět domů, že nepřijede, pošta přes svátky nechodila, takže ani telegram nešlo poslat a v místě nebyl ani telefon.
Rozpovídali jsme se pak i o tom, jak ho děda vyhodil a zakázal mu ještě se někdy ukázat. Prý psal dopisy, ale neodpovídala jsem (následně jsem zjistila, že mi je děda nikdy nepředal). A několikrát prý mi napsal, že přijede, abych ho čekala na nádraží, nebo že na mne počká před školou, ale když přijel, buď tam čekal děda s křikem, nebo mamka s výmluvou, že jsem nemocná.
Musela jsem to ještě dlouho zpracovávat, ale tenkrát přišla neskutečná úleva, protože jsem zjistila, že mne vlastně táta neopustil. Že to bylo úplně jinak, než mi děda řekl. A ten pocit opuštění se pak postupně rozplynul.
Doktor mne dokonce donutil dojít dál. Donutil mne promluvit si s mamkou a přiznat jí, že všechno vím, co mi udělali. A mamka se mi omluvila. Tam vyplynulo napovrch ještě mnoho dalších věcí. Od bráchy jsem se pak taky dozvěděla, jak k nim jednou děda přijel a dělal rámus i u nich, že si nepřeje, abych se stýkala s kýmkoliv z tátovy nové rodiny (děda věděl, že mám bráchu).
Dnes je zase dobře, ten pocit opuštění zmizel, ale úzkostné stavy prý nezmizí nikdy, jen je to mnohem lepší. Už s tím umím pracovat. Jen škoda, že to trvalo tak dlouho.

***

Na závěr již za Sosnu doplním, že děda zemřel před pěti lety a babička před dvěma. Mamka se o ni do poslední chvíle starala. Pomoc psychiatra nepotřebuje a vůči nikomu z uvedených osob nepociťuje žádnou zášť. A já jsem na moji mamku nesmírně hrdý a obdivuji ji, jak to celé zvládla.

Sosna zvlčelý » dan162 Je, moje mamka. Ale je to na hodně dlouhé vyprávění. A nevím, jestli to sem dávat, nebo ne, je to celkem osobní (zejména pro mamku a týká se to dost rodiny, ale kromě mamky vlastně již nikdo z ostatních účastníků tohoto traumatu nežije, takže možná to sem hodím. krom toho by to někomu mohlo i pomoci, i když těžko říct...
Tak později. Teď by se mi spálil králík.

Sosna zvlčelý » Najdise.cz (Uran na ASC je v pohodě. Tedy, ehm..., pro mě. Rozhodně se nenudím. Ale co ostatní, to nevím. Chudáci... )

Sosna zvlčelý » Freja No tak trošku v lesích jsem zvlčel, no...

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Ty máš předkus?

Sosna zvlčelý » Freja
Jo aha, jak si dopisujeme Tě zajímá! Už jsem se lek, že tě zajímá, jak to my dva děláme...

Děláme to na OR-WO.

Sosna zvlčelý » Najdise.cz No tak u tebe mám momentálně s plozením splněno.

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Jó to si musíš vybrat, buď budu posilovat, nebo plodit.

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Jo, večer jsem unavený, převalím se na bok a usnu.

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Proto jsem denně 3 hodiny v posilovně.

Sosna zvlčelý » Najdise.cz My nesmíme ani naznačovat...

Sosna zvlčelý » Freja Na mne taková místa moc nepůsobí. I když...
Teď jsem se delší čas pohyboval na bojišti bitvy na Chlumu (1866). Nepociťoval jsem tíseň, nebo tak něco, ale spíše smutek. Těch pomníčků a jmen na nich je na tak malém prostoru až příliš mnoho. Tolik úplně zbytečně zmarněných životů kvůli pár mocipánům, tolik zabitých otců od rodin, synů... Tam je zkrátka zem krví nasáklá ještě nyní...

Ale jestli chceš vědět, co pro mne je skutečně strašidelné místo, kde na mne padá tíseň, kde lidi se mění v bubáky a šílence, tak jsou to obchodní domy.

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Teror!!!

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Měla jste na mysli moji postel, když jste hovořila o naší posteli?

Sosna zvlčelý » Najdise.cz Vy se moc nesmějte, slečno Meteorizující, Vy jste nyní forma a Andromedka obsah. A kdo koho bude více "deformovat", co myslíte?