Diskuze, Diskuzní fórum

ave » Wolfinka Když v dálce necháš zemi...
a duše tvá jde dál...
Tak světlo obejme ji
a láska je ten dar,
co spojí duše zase,ty nemusíš se bát.

Vždy setkají se v čase
a spolu putují...
Ti, co srdcem svým
i duší milují.

ave » Zitto Otázka není jak žít se sebou
Jak žít bez něho a umět se smát?
jak žít bez něho a ze srdce lásku mu přát?
Jak žít bez něho........

ave » simona777 Simčo jsi talent

ave » tanjamanova Děkuji i pro mne to bylo pohlazením pro duši.

ave » alassea Tolik beznaděje a přece něhy.Kdo by Tě Beatko mohl odsoudit.Jen smutek jak mlha se snáší.A přece věřím,že ještě může vysvitnout sluníčko.
A v jeho záři zase uvidíš odraz srdce.

ave » simona777 Vážně Tě obdivuju.Tolerance,nadhled a úžasný talent dát tomu život..Ve všem co píšeš

ave » simona777 Nemaž to.Je to slovo ve správný čas na správném místě.

ave » simona777 Třeba až poznáš ho dokonale
nebudeš s ním chtíti víc
jezditi na bobech z kopce dolů
.....on bude ten kdo zapláče

až otevře se brána pekla

Ty ukousneš si koláče a řekneš jen
to jsem se lekla......
Ale nemá-li mne rád
tak s jiným půjdu bobovat

ave » simona777 Dědeček je skvělý
K příkladu můžu říct jen,že bych z něj na ty drogy byla.
JAKÁ SRŠEŇ???

ave » Piháček Tady mluví ta duše

ave » Renor Malý Princi vím,
že často nad námi
Tvé oči zapláčí a srdce se zachvěje.
Víš jen to jak vzácná je naděje.
Jak vstává Tvá růže z poupěte.
A každý den znovu pro Tebe vykvete.....
Jak bloudíš po cizí planetě a nejsi sám.
A mnoho růží Ti kývá v ústrety.
Však srdce Tvé jen k jediné zaletí....
A v srdci tom vnímáš slůvek pár.
Každý je zodpovědný za růži ,kterou k sobě připoutal.

ave » Renor

ave » simona777 Ty jo-Ty mne zabiješ.
A to se nepovedlo ještě ani mojí rodině

ave » Zitto Paul Éluard
--------------------
Nemám často odvahy myslit na zítřek
Nejsem meč který směšuje jednou ranou život a smrt.Viděl jsem mnoho ukojených velikánů a poznal jsem puntíčkářské snílky.
Anatomické muže třpytící se důstojností,muže jejichž ruce nebyly živitelkami
Nýbrž orloji zrození
Ženy s nimiž se nelze stýkat
Děti bez stáří

Před svým mozkovým talířem
Rozvíjeli svou chuť
Nedávali nic výměnou
Žili ze svých vlastních zdrojů
Prudkým pohybem přerušuji všechny tyto ošklivé vzpomínky
které ukládaly noc do nočního světélka
Nemám již zkušenost
Jiné mouchy se chytají v nejčernějších koutech mého srdce
Náramky polibku kolem nekonečné paže
Za vzrušení stydlivých pohledů se nestydím
Objímám horoucně dřeń stromů pod jejich kůrou
Hledám v zemi plameny deště
Acháty tepla
Nejmenší zrnka zimního slunce
S vůní popela a s barvou lilie
Pestrá hledání pod pokrývkou nevědomosti
Byl jsem vysvobozen z bytu kde prach
Je uchován ze skromnosti a se smyslem pro pořádek
Je tam příliš mnoho jam příliš mnoho vyjetých cest
Jedeme-li zpátky
Učím se hrám jež nemají konce
Hrám při nichž jedna věc nezůstane celá
Zpěvům které trhají opony pýchy
Vrátit se byl by zdrcující pád

Ověnčena mýma očima
Je tu nejdrahocenější hlava
Jsme si tváří tvář a nic nám není neviditelné
Ustavičné šílenství
Všechno jsme si řekli
A musíme vše říci

Co váží skleněná tabule již rozbijeme
Krátký výdech ambry do prázdna
Záchvěv vrásek nad propastí
Krev již nevydává svou kořist
Svůj důvod že je bez minulosti

Úplně důvěřuji
Té která znovu lhala
Když ji došel dech přiznala pravdu
Které jsem ji učil
Smutnou a sladkou pravdu
Že láska se podobá hladu a žízni
Ale nedá se nikdy ukojit
Marně na sebe bere tělo odchází z domu
Odchází z krajiny
Obzor je jejím lůžkem

Jakže můj život pravila
Byla jsem jiná sama sebou
Jiná v životě jiná sama v sobě
A já a ti druzí
A přece mé tělo má tvář mé oči
Co jsem viděla
Nebo co viděli druzí
Co vidíš ty

Viděl jsem slunce jak opouští zemi
A zemi jak se zalidňuje spícími muži a ženami
Viděl jsem přesýpací hodiny oblohy a moře
Přesýpací hodiny šatu jenž padá
A tělo které se vztyčuje
Otevřené dveře venku je král
Zpívá z plna hrdla
Réva se zavěšuje na vítr
Stěny jsou zatíženy prostorem
Průzračnou samotou

Viděl jsem ženu jak hledí na novorozené dítě
Jak na tašku spadlou ze střechy
Na své dítě vyrůstající v člověka
Viděl jsem svého nejlepšího přítele
Jak v ulicích města
Ve všech ulicích zvečera
Kope dlouhý tunel svého hoře
Nabízel
Všem ženám
Růži jakou jen on může dát
Růži rosy
Podobnou opojení z žízně
Pokorně je prosil
Aby přijaly tuto malou pomněnku
Třpytící se růži
V myslící ruce
V ruce jako květ

Strach tíseň bída
Pouhá zasmání
Místo vášnivého smíchu
Jenž by dovolil odložit na zítřek
Všechny ženy žádnou ženu
Ten nevyčerpatelný večer
Den byl neznámá
Nebo mrtvá

A viděl jsem jak se rodí nepostižitelné
Vysněná noc...........

Aby se poznal nejzazší konec absurdna

ave » Ilon spí s měsícem Já zas viděla srnca
on zelený pil z hrnca
a řekla jsem hej SLUNCA-BLUNCA
Vidím srnca

ave » Marci12 Haj- hou,haj- hou
písmenka jdou,
staví se do řady podle Tvé nálady.
V žití Ti poradí
ve smutku pohladí.
Písmenka,slabiky,slova
pro Tebe skládám snová
Snažím se dávat jim správný tvar.
Vždyť zničit nechci ten Tvůj dar

ave » Wolfinka To je krásné

ave » hela215 Bez fantazie?V Tvé "nudě" je tolik fantazie.
tO NENÍ NUDA,ALE ŠTĚSTÍ.

ave » alassea

ave » alassea Jiří Karásek ze Lvovic
-------------------------
SPLÍN
--------------
Den za dnem plouží se tak mdlý,tak mdlý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.
Šer zhuštěný,v něm barvy uhasly,
vše zalévá,že oko nerozliší,kde nebe šedivé a země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.
Vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém,jež zpola roven stínu.
A zrak se v prázdno jen a slité kouře dívá
a chmury sražené,v nich cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci,hned zase po dni touží.
Hned tmou se zpíti chce,hned žárem spálit.
Krok prázdnou jizbou zní,kde únava se plouží.
A posléz znudí vše v tom svitu,mhou jenž zalit
a deštěm popela a smutku jeho skonu,
v tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
bez barev záchvějů a bez hýření tónů,
kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.