Diskuze, Diskuzní fórum

Alberto » Alberto http://ografologii.blogspot.com/201…

Alberto » Najdise.cz Zde je výklad grafologických znaků a pokud tě zajímá individuálnější přístup, můžeš si u mě nebo u jiného grafologa domluvit konzultaci s detailním výkladem.

Alberto » joggobellka Alfred Hitchcock?

Alberto » prdlik prdlík to trefila do černého

Alberto » Najdise.cz no je to dokonale

Alberto » Najdise.cz Díky, děcka, jsem rád, že se vám líbí.

Alberto » R5 ten děda je ale 100x symptičtější než ti naši čeští sisyfovci

Alberto » PetV ano, to s těmi opicemi a vhledem je pravda (což nabouralo staré paradigma behavioristů, že se člověk a všichni tvorové učí výhradně metodou pokus-omyl, resp. pokus-odměna, pokus-trest.

stala se však ještě zajímavější věc. někde na madagaskaru sledovali tlupu makaků. naučili je loupat banány. když se loupání banánů rozmohlo na x jednotlivců v tlupě nebo na ostrově, došlo k tomu, že na vzdálených ostrovech v oceánu či kontinentě došlo k tomu, že i tam najednou členové stejného druhu makaků začali najednou loupat banány! (a tisíce let předtím nic!) a teď - jak je to možné? :-)

Alberto » R5 Dovolil bych si přátelsky oponovat s "skokový vývoj totiž není moc obvyklé schéma v běhu přírody" - vysvětlím proč. Trochu sem se poslední dobou začetl do kvantové teorie a tam to právě vypadá, že vše podstatné SE DĚJE ve skocích (při navýšení určitého kvanta energie, dojde náhle ke změně systému, struktury). (neber mě doslova, ale např.): Led-voda-pára. atomy-molekuly-anorganická hmota-bílkovina-organické buňky-rostliny-živočichové-"lidi".

Stejně tak operujeme s barvami a tóny (alespoň v našem vědomí). Při poslechu skladby se pohybujeme v 12 intervalech, které jsou "skokově" odměřeny. Ale to není tak podstatný argument, protože jde o naše vnímání, nikoliv o "přírodu" v čistém smyslu.

Pokud nejrůznější vizionáři mluví o 2012, mají obvykle na mysli právě něco "kvantový skok" - právě proto je nepředvídatelný výsledek.

Vím, že si teď protiřečím, protože předtím jsem mluvil o "glissandu" - postupném zvyšování vibrace, frekvence, whatsever...

Oba pohledy se dají spojit v tomto: částice (jednotlivci) postupně přecházejí na trochu jiný modus vědomí, bytí, cítění, prožívání a tím vyvolávají "vlnění na hladině" kolektivního nevědomí, které se šíří - tu vyvolává nákazu (sympatie, otevřenou reakci) - tu odpor (antipatie, rigidní reakci).

A! tu je možné... že při navýšení určitého nezbytného KRITICKÉHO MNOŽSTVÍ částic (kvanta jednotlivců), kteří se otevřou tomuto šířícímu se "X" dojde k PŘEKMITU, kvantovému skoku, změně systému, energetického pole Země. (Totéž probíhá obousměrně- mění se pole Země a v důsledku toho se "převibrovávají" jednotlivci, jde o zrcadlový popis téhož děje).

Alberto » PetV jo ty těžký bitevní lodě ze startreku co se snesnou z nebe po tisících a vysunou se schůdky, to opravdu zní předpotopně

těžko říct, jak to bude, to nikdo neví

ale rozhodně Kavassilas neříká, že ti, co pojedou taxíkama do 3D, že jsou horší nebo hloupější - říká, že každá duše si vybere svou unikátní cestu, tu nejlepší a nejvhodnější variantu vývoje, kterou aktuálně potřebuje.

Alberto » Buddha/2 No když to říká Míla!

Alberto » R5 Jen bych navázal na vaši diskuzi o 5D. Podle mě to vše, se děje už teď. Nečekal bych na 1 okamžik, kdy se vše rozlouskne, spíše se vše už nyní dávno přelaďuje - jako když kroutíte kolečkem na kytaře a struna s táhlým vytím mění frekvenci (glissando).

Už teď je samozřejmě jedna část naší bytosti v 3D, 4D, 5D, 6D etc. A už teď jednáme emočně z jednotlivých úrovních a učíme se to rozlišovat. Např. někdo něco řekne - třeba: "ty jsi ale hulvát"- vám se objeví v mysli několik možných variant dalších scénářů doprovázených emocemi a pocity v těle a víte, že dříve byste reagovali jenom tím jedním (dejme tomu 3D konfliktním "ty máš co řikat, dobytku", a najednou jakoby vidíte skrz to a cosi intuitivně-harmonizujícího na to zareaguje "díky, žes mi to připomněl, ještě, že tě mám" - a najednou se spustí jiný skript a nastane jiná emoční reakce u toho druhého člověka a jakoby roztaje nebo se rozesměje a v jeho duši cosi cvakne. takle se my všichni navzájem bombardujeme drobnými posuny a něco nám začíná docvakávat různě rychle a různě pomalu, jak to každému sedí a chutná. (nic není lepší nebo horší)

nedávno jsem se o tom bavili s přáteli, kteří tyto procesy sledují, a třeba se často mluvilo o tom, že nám nyní tak často už nenaskakuje "hodnocení někoho". (a je to celkem úleva. hlavně pro nás. - kolik hnusných emocí si tím člověk vytvářel a vrhal na ostatní). - to je jen drobný příklad.

Alberto » Buddha/2 néé a já myslel, že je to pravda pravdoucí!

Alberto » PetV Zasvěcení od Haichové je nádherné - a ještě také Tulák po Hvězdách od Jacka Londona (také cestuje min. životy). No nutit se, když se ti nechce - to je přece nesmysl...

Alberto » bimbulka.j "pokud se ti něco podaří tak tě chválí" - a koho chválí?

a kdo chválí? kdo je to?

Alberto » Rachelinka 5 EGO

no operování s pojmem \"ego\" může vnést více zmatku než jasného náhledu. hodím sem několik různých náhledů, můžete si vybrat, který se vám líbí.

u freuda tento pojem odpovídá principu reality. zkusím to srozumitelně vysvětlit. dítě se narodí ovládáno primárně \"id\" - instinktivní touhou po slasti a odporem vůči bolesti. tato zásobárna primárních psychicko-fyzických energií ale časem začne narážet na překážky. dítě zjišťuje, že ne vždycky maminka přiběhne, když touží po její přítomnosti, že zkrátka jeho přání a fantazie jsou tu uspokojována - tu nejsou. proč nejsou? protože zde existuje realita vnějšího světa (matka a okolí), které nepodléhají dětské vůli (na rozdíl od toho, když se snaží např. pohybovat ručičkama nebo žvatlat) - čili dítě zjišťuje - toto mohu ovládat vůlí - a toto (vnější) ne. proč ne? něco mi stojí v cestě? co mi stojí v cestě? realita - tzn. nějaký vnější svět objektivních daností. komplementárním protikladem této reality je pak \"ego\" neboli jáský (vnitřní) svět (u junga \"jáský komplex\"). čili dospělý se od dítěte liší tím, že uznává reality objektivní (nebo dejme tomu konsensuální) reality a právě díky egu rozlišuje mezi touto realitou a světem svých přání, tužeb, fantazií a pudů (id). tím je konstituováno ego. (které při narození ještě není přítomno).

později se k tomuto egu přidruží ještě třetí instance neboli superego (nadjá, svědomí, jehož součástí je i \"ideal self\" - jaký bych MĚL být). to vzniká jako introjekt rodičovských zákazů a příkazů (to nesmíš, na to nesahej, to je ee, todle si posral, hodný chlapeček, šikulka, nezlob maminku.....), a stává se tak základem vnitřních etických norem. i když pak rodiče (autority) přítomny nejsou, dítě svým vlastním superegem \"okřikuje\" samo sebe. superego pak soupeří s id od navládu nad psychikou a ego je nuceno neustále volit mezi oběma impulzy - mezi chtěním a normami.

toto dění mezi id- ego- superego- má dynamický, konfliktní, třeskutý charakter, a proto bývá freudova psychologie označována také jako dynamická psychologie.

časem toto slovo mezi laickou veřejností zdomácnělo s jinými (rozmlženými) konotacemi. stejně tak se stalo s pojmy \"komplex\", \"hysterka\" nebo cholerik - kde tyto pojmy, stejně jako \"ego\" získaly negativně-hodnotící náboj (odsouzeníhodný), přičemž původně jde o neutrální (transparentní, jasné) pojmy.

---

nikdo se nestane \"osvíceným\" (ať už to znamená cokoliv), tím že odsoudí, zavrhne své ego, tedy sebe sama (to je jako, jak říká Brunton, pokoušet se vyzdvihnout sebe sama do vzduchu za tkaničky od bot). i když vemu namátkou různé duchovní mistry:

Ramana Mahariši - ego je projevem Já (absolutního, všudypřítomného, átmanu) a právě skrze ego, soustředěním na jeho zdroj a podstatu pronikáme k Já (ego je tedy stejně tak božské jako ono absolutní Já, i když nejsou identické - nacházejí se ve stavu superpozice neboli překrytí). Poznání je právě rozlišení a rozpuštění tohoto překrytí.

Eduard Tomáš - to vidí stejně, přejímá to od Maharišiho. Společně s Bruntonem ale neopomíjejí zdůrazňovat, že v prvé řadě je třeba očišťovat charakter (a tedy svým způsobem ego posilovat). když někdo tzv. \"rozpouští ego\" bez toho (a dalších podmínek mystické praxe), jde vlastně o jakýsi pokus o zkratku, která vede dlouhodobě spíše k chátrání osobnosti (nejrůznější neptunské úniky mimo realitu!)

Osho - říká, že ego se nejdřív musí \"nacucat\" dobrým i špatným, zdravě vyrůst, teprve pak je člověk připraven se jej vzdát. malé ego je jako zelené, nezralé jablko a lpí na své existenci daleko houževnatěji. všichni ti \"pokorní a duchovní\" lidé jakoby s \"malým egem\" nikdy vlastně nemají \"koule\" to ego pustit, nejde to, ego to nemůže dovolit. až když je ego přesyceno rozkošemi, hříchy, zkušenostmi nahoru i dolu, začíná někde za ním něco svítat, co pociťuje případné vzdání se ega jako obrovské vysvobození. ale tento proces nejde nějak rychlokvaškově uspíšit (na nějakém duchovním semináři hoplatropla k nirváně). -- no krásně o tom píše herman hesse v Siddhártovi (kdo to četl, ví, co mám na mysli).

Dalajlama - bere to dost s nadhledem, říká dokonce, že lidé, kteří skutečně se světem nějak pohli, udělali hodně dobrého a měli v sobě velkou sílu, měli v postatě jakoby tzv. \"velé ego\". má-li člověk aktivně působit ve světě a být silnou osobností, v podstatě k tomu \"ego\" potřebuje. (to ale neznamená, že není schopen jiných náhledů, ctností, sil, kvalit, etc.)

Zen - zde se o egu (no ani o čemkoli jiném) nic neříká - ale podle mě praktikování zenu vede k tomu, že člověk bere své tzv. \"ego\" více s humorem, směje se sám sobě. ono je a současně není, ale neřeší se jestli je nebo není, nedělá se z toho problém, důležité je být, žít a vědomě fungovat. ono totiž praxe zenu tuto otázku vyřeší, ale nemá to nic společného s konstatováním, jestli ego je nebo není nebo co s ním vlastně - a naopak mluvit o \"rozpouštění ega\" a nedělat zazen je něco jako plácání suché slámy o shnilá vrata od chlíva a ještě u toho zívat a drbat se na koulích.

no a konečně co o tom říká Kavassilas: nepoužívá přímo pojem ego, ale říká, že na této hmotné úrovni existujeme jako individuální (vyhraněné, jedinečné) bytosti s jasnou identitou a na vyšších dimenzích reality (4D, 5D, 6D... donekonečna), stále existujeme jakožto Identita (vlastně v tomto smyslu nemáme jedno ego, ale je jich mnoho, asi jako bábušky v sobě v nekonečné řadě). to není nafukování \"egoismu\" - ale vyzařuje z toho obrovský respekt k lidské individualitě. ale nejen lidské- stejně tak slunce, země, měsíc jsou \"bytosti\" (mají identitu), stejně tak stvořitel tohoto vesmíru má identitu, je to bytost. vše je vědomou, živou bytostí na své úrovni pochopení - stromy, hmyz, květiny. vše je přeplněné vědomým, individualizovaným životem v mnoha patrech a úrovních, která se vymykají našemu pochopení. -- současně je však toto jednotou. protože má-li být něco jednotou i rozmanitostí, pak to předpokládá existenci individuálního, jedinečného, odlišného. a právě to je zázrakem, že toto jiné, vaše odlišné \"já\" je zároveň se mnou v jednotě velkého Já, že vše spolu vibruje, interaguje, souzní, jako včelky v úlu.

ještě ladislav klíma, nejpronikavější český filosof - s jeho \"egosolipsismem\" - naše Já je božské, absolutní, dostačující, úplné, svrchované a základní vlastností každého Já je sebeláska, každé toto já miluje sebe sama a lpí na své existenci a toto je současně jeho nejvyšším dobrem, pokud se to správně pochopí - není-li od toho člověk odváděn zcestnými hlasy kněžích a guruů, které snaží toto já zatlačit, ponížit, zotročit pod jho nějaké nauky, systému, víry - čímž ho o tuto božskost, lásku, nádheru připravují sofistikovaným vydíráním. jedině naše já existuje - dokonce i jiná tzv- já jsou myslitelná právě díky tomuto a v tomto našem já. to, že vás mohu vnímat, ctít, milovat, vyžaduje, že nejprve si vás musím být vědom, a toto uvědomování probíhá právě a jedině v tomto mém já. všechno tedy, co lze dokázat, vidět, vnímat, cítit, děje se vždy v tomto já. zkuste na cokoliv ukázat, co se zdá kdekoli \"venku\" a vždy uvidíte, že se to nachází v tomto právě uvědomovaném já. že není nic mimo to. toto naše já je vlastně celým vesmírem, který právě vidíme, s čímkoli přijdeme do styku odehrává se v já. všechno kromě tohoto já může být snem, zdáním, hrou, ale toto já je jediné skutečně jisté a tedy absolutní, božské.

\"Nastane sebeobjímající jen Spočívání ve Svém Já; které, vše vidíc pod sebou, vše kouzelně mimo sebe, poněvadž vše v sobě, nic nechtějíc, protože vše chtějíc, cítí se Lhostejně nedotknutelným, absolutním; a které nic jiného nečiní, než Sebe stálým vítězením jen kvůli vítězení v Záři afirmuje. Transmutace já v Já; Intingibilita; Sebeafirmace -: tři hlavní ingredienta Božího stavu... Sebeobjetí Victoria Aeternae sive Boha... \"Jsem jen má Zář\": parole Deoesence, v níž vše shrnuto, která je vším, nejvyšší vůbec teze filosofie vedle ludibristní \"Vše jest má absolutní hříčka.\" (Ladislav Klíma - stať Egosolismus, Egodeismus; Traktáty a diktáty)

Alberto "Rekl bych, ze vse co prichazi je pro vtelene duse jista forma daru a odmeny - byt tu prave ted." = hezky řečeno. jen bych dodal, že to spoustu lidí teďkonc pěkně semílá, že do každý ze své úrovně vnímá hodně jinak. někdo je v eurofii, lehkosti a "jentak je" a má slavnostní pocit; jiný má pocit, že se mu vše hroutí a rozpadá. hodně strachu se vyplavuje, zmatek. nebo naopak přichází náhledy, že "dramata" již nepřinášejí vývoj a cyklí se - a že vystoupit z nich je nyní lehčí, než kdy jindy. je to tentýž proces, ale dle stavu vědomí (vyladěnosti či nevyladěnosti na své nitro) se to jeví tak nebo tak.

důležitá je jednoduchost. zní to jednoduše, a právě takové to je.

Alberto » R5 K tomu bodu 7: Podle Kavassilase je velmi velmi vzácné, že se nějaká duše rozhodne opravdu ukončit zcela svou existenci - ne na úrovni těla (to jsme všichni zažili milionkrát) - ale na úrovni duše - a rozpustit se ve veškerentstvu - v takovém případě se prostě rozpustí a její energie je dostupná jiným bytostem. Prakticky se to ale skoro nikdy neděje. Lidské bytosti - nás všechny - popisuje jako nekonečné, věčně existující individuality - poutníky, kteří získávají zkušenosti v tomto vesmíru (univerzum) či jiných (omniverzum) - a to jak zkušenosti vysokých, krásných energií, tak i ty nejtemnější (zlé, násilné) druhy vtělení, abychom si vyzkoušeli, prožili veškeré možnosti existence, přijali je a získali ze všeho pochopení.

Upozorňuje, že některé směry New Age se příliš zaměřují na to "světlé", "hezké" (takovéto růžové pravdo-lásko-andělsko-něco) a důsledně opakuje, že není vzestupu bez přijetí temnoty, temných aspektů našeho já, které máme všichni v sobě. Naše zkušenost jakožto božských bytostí musí být úplná a přinést nás k všeakceptaci - v nás, v druhých, všude - k nepodmíněné lásce, která prošla všemi stavy existence.

Pokud jde o jeho vizi, říká, že někdo s ní bude rezonovat, někdo ne, že každý jde svou vlastní unikátní cestou a prostě se tu potkáváme a křížíme navzájem své cesty. Že chce jen nabídnout další úhel pohledu, který může insiprovat. A že čím více různých úhlů objevíme, tím lépe se pak můžeme rozhodovat na své cestě sami za sebe. Lidé, kteří s ním rezonují, nazývá "prastarou rodinou". Jsou různé skupiny lidí, kteří se znají z min. inkarnací a nyní se jakoby grupují a setkávají na základě rezonance.

Alberto » Alberto Ještě něco o tom proč to tak je...

Cokoliv milujeme, milujeme v tom sami sebe.
Cokoliv nenávidíme, nenávidíme v tom sami sebe.
Cokoliv kritizujeme, hodnotíme a zavrhujeme, zavrhujeme v tom sami sebe.

A jakoby toho nebylo málo:
Stáváme se tím, co milujeme.
Ale také: stáváme se tím, co nenávidíme.
A to platí neúprosně.

Leč se tak děje úkradmo a po léta a my onu proměnu v zrcadle ani nepostřehneme. Ale nevědomí tvoří a tvaruje.

Alberto » Lucial Ještě co se týče odpouštění - jde o to si uvědomit jednu jednoduchou věc. Když se "snažíme" odpustit, ptáme se jak odpustit apod. - vůbec nejde o lásku k druhému člověku, ale o lásku k nám samým. To sobě ubližujeme, když neodpouštíme, když se zlobíme, když proklínáme... to do vlastního srdce si zarýváme dráp a otrávenou dýku. (Druhému to může být a často je celkem u prdele, jestli jsme mu odpustili nebo ne). Čili, odpuštění je v ryzím smyslu slova to nejsobečtější a nejláskyplnější současně, co jsme schopni darovat sami sobě. Nemusí to být hned - ale stačí přemýšlet o tomto principu, aby naše duše zjistila, jak dobré je to udělat, jak dobré je to pro nás... Tak dojde k nejrychlejší regeneraci. Když člověk léta přemýšlí, s jakou rozkoší by druhého nejraději ugriloval na rožni, neuvědomuje si, že tentýž rošt si hlouběji a hlouběji zarývá sám do sebe a masochisticky jím kroutí. A na tom... taky není nic špatného - když nás to baví - to rožnění, výčitky a křivdy - ale je dobré si to uvědomovat.

Jeden ze způsobů rožnění je hledání důvodů ---proč kde s kým jak a co vlastně a proč ne jinak a kdyby to tak třeba by to bylo jinak a zas a znovu dokola ... řekněme si to na rovinu: to taky nikam nevede.

Odpuštění a konec pýchy, která nás má chránit a dodat nám sebeúctu zakrývající naši bolest - spočívá právě v ustání snahy vysvětlit co se stalo.

Vzpomínáte, když přišla vaše velká láska? Taky jsme se nesnažili hledat důvody a kdy a proč a co kdyby... jen jsme žasli. Proč chceme skládat účty teď - když skončila? Copak se naše srdce proměnilo v malomyslného kupce? Buďme velkomyslní jako kdysi na počátku. Tím vzdáme lásce, která proběhla svůj dík a hold.