Diskuze, Diskuzní fórum

Agnieszka » Indilwen A jak tam píšeš, že přemýšlíš o dětech. V takovém stavu bych o tom ani nepřemýšlela, toto by nebylo dobré pro nikoho. O dětech bych přemýšlela, až se dáš dohromady. Já jsem stejně stará a vím, že dokud budu žít v tomto, děti nepřichází v úvahu. A pokud se mi to nepodaří ten program změnit, děti holt mít nebudu, ne každý nutně musí mít děti...

Agnieszka » Indilwen Ahoj,

asi neporadím, ale můžu Tě podpořit v tom, že nejsi jediná, kdo se tak cítí, obzvlášť v poslední době. Já sice ten čas na případnou seberealizaci a koníčky mám, ale netěší mě to už. Je to jakýsi začarovaný kruh, ze kterého se ne a ne dostat.

Napadlo mě, pokud tady nemáš moc velké závazky, zkusit prostě odcestovat do zahraničí, kdysi mi to takto pomohlo, teď to bohužel nejde. Ale odcestovat a žít v zahraničí, to dá člověku úplně jiný pohled, jiný náboj.

Držím palce

Nabi* » Indilwen Chápu Tě. Mě už taky tenhle systém někdy leze krkem. A bývaly doby, kdy se mi to tu chtělo vážně zabalit. Ne, že bych přemýšlela nad ukončením života, ale prostě jsem už byla vyčerpaná. Tehdy jsem žila i v naprosto toxickém vztahu, který tomu rozhodně nepomáhal a já tehdy nebyla schopná se z toho vymotat. Jediné, co mě vždycky drželo nad vodou bylo "Naděje umírá poslední" a to, že jsem každý den vědomě (VĚDOMĚ) dělala něco pro sebe, něco co mě aspoň o trochu (a na chvíli) zvedlo. Ono se zdá zpočátku, že to jako by nic nedělá, ale po čase to člověk pozná.
Život je celý vlastně jen o rozhodnutích. Je něco jiného, když vnímám svoji situaci z pohledu "Sakra, v jakém systému to žiju, musím pracovat, bo jinak budu bezdomovec" anebo z pohled "Ok, no tak zrovna to není optimální, práce mě nebaví, ale ty jo! Ještě, že jí mám a můžu pracovat a mám ty prachy za které si můžu zaplatit byt, jídlo a ještě si můžu zadotovat nějaké koníčky, hurá!" Jakože víš, že prostě super, že jsi zdravá a schopná pracovat a že nechcípeš pod mostem. :)
Jasně, taky mám dny, kdy se mi do práce nechce (důvody jsou různé), ale pokaždé se rozhodnu vědomě, že tam prostě půjdu a v průběhu toho, co si takhle zajistím všechny základní potřeby, tak zjišťuju a pracuju na tom, abych to mohla pomalu ale jistě změnit a změnit.
Někdy je potřeba se nejdříve zbavit lidí a věci, které tě vysávají. U mě to bylo jednoznačně partnerství. A fakt to byl pak nájezd energie, dobré nálady, zkrásněla jsem (spousta lidí se mě tehdy ptala jestli mám někoho nového a já si přitom užívala svojí nádherné samoty :D to bylo fakt vtipné). Postupně jsem si našla koníčky, které naprosto miluju a které mě naplňují. Teď se mi začalo upravovat i zdraví. Dokonce jsem si našla i svůj způsob stravování (nehladovím!) a jdu přirozeně s váhou dolů, i když ani moc nemusím. Nicméně pár kilo určitě udělá velmi dobrou službu mému seběvědomí :D
Když nevíš odkud začít, tak začni s malými věcmi. ROZHODNI SE, že se prostě z toho srabu dostaneš. Rozhodni se bez výmluv. Moc nepřemýšlej, prostě se rozhodni.

Tak Good luck (ještě ti napíšu do vzkazů ;))

funky » Indilwen Já nevím, buď málo vyděláš, nebo moc utrácíš. Já bych řekla, že je úplně normální, že ve třiceti ještě někdo není king. Nepřijde mi ale normální žít od výplaty k výplatě. Chápala bych, kdybys měla děti nebo stavěla barák. Kdyby aspoň šlo vidět, kam ty prachy mizí. Ale to je jenom zkonzumuješ?

EDIT: Nicméně, jestli toužíš po dětech, nemládne nikdo a plodnost žen po třicítce se obecně velmi přeceňuje. Tedy za mě – zaměř se na děti, začni šetřit a zbytek přijde. A když ne, ten systém tě už nějak podrží. Asi nebudeš mít nový iPhone a budeš jezdit busem, ale i tak to není špatné.

Gryphon » Indilwen Tohle znám až moc dobře...teda, teď už vlastně ani ne. Ale byly doby... Z mé zkušenosti, většinou je to spojený s různými naučenými "háčky", které tě o energii obírají. Háčky jsou nejrůznější naučené programy. Typicky "musím", hodně je to spojeno s nějakou představou "obětování se pro druhé", ale i s nějakou představou práce a jak k ní přistupovat. Zjednodušeně řečeno, nosíme představy dávno mrtvých lidí, děláme, co nám kdysi někdo řekl, místo toho, abychom objevili a projevili svou vlastní cestu. A když svou vlastní cestu a svůj příběh popíráme, tělo (i duše) nám to dává docela jasně najevo.
Ve Vesmíru platí jedna zásada: svoboda volby. Nelze nikoho k ničemu nutit, nicméně lze programovat. Je na vás, čemu pak uvěříte.
Většina z nás pak je naprogramovaná k tomu zůstávat v práci, která se mi nelíbí, ale dává aspoň jistotu... Většina z nás je naprogramovaná držet se zuby nehty zvyku, který třeba už dávno neslouží, ale aspoň to je něco, co známe... A většina z nás je naprogramovaná, že nic nezmůže, že nemá moc nad svým životem. Což je ta největší lež ze všech. Máme moc (i když ne bezmeznou), a je na nás, co s ní uděláme. Mimochodem, i vzdání se moci, je vlastně akt moci. I hra na oběť je akt svobodné vůle. Vesmír funguje jako zesílená ozvěna, v něčem možná trošku i jako Alladin z lampy. Když mu řeknete, "jsem nemožný, nemám žádnou energii a v životě jen tápu", on odpoví "přesně tak." Když mu řeknete "chci být bohatý", on odpoví "chceš být bohatý". Nepřinese žádné bohatství, jen zvětší touhu po něm.
Jaké je řešení? Jak z toho ven? Žádné není ;-). Tedy, ne takové, jaké bychom předpokládali. Situace je zhruba taková - díváme se na svůj vlastní odraz v zrcadle, a nelíbí se nám, co tam vidíme. Na rozdíl od klasického zrcadla, je zrcadlo reality trošičku zpožděné. Nicméně, když se budeme pokoušet změnit odraz, samozřejmě neuspějeme. Do odrazu vstoupit nelze. To, co vidíme, je už ten výsledek. Musíme změnit původní impuls. Sami sebe. To, co vysíláme.
Můžeme se sami sebe zeptat - co je tou původní emocí? Co cítím, ve skutečnosti, pod tím vším? A co za část ve mně to vlastně cítí? A proč?

Tohle všechno ale funguje jen za předpokladu, že to jsou jen takové nevinné depiny. Pokud jde o fyzickou záležitost, opravdovou klasickou klinickou depresi, maniodepresi a jiné psychické poruchy, ta už se musí řešit na fyzické rovině, a tam nějaký duchovní poučky z 99% fungovat nebudou - protože už na to prostě není síla. Samozřejmě, tu a tam je někdo natolik vnitřně silný, že se z toho dostane i bez pomocí léků, ale statisticky je to tak, že většina to prostě nedává. Někdy zkrátka je potřeba dodat mozku dopaminy, endorfiny a další potřebné látky chemicky. Není to špatně. Mluvím z přímé zkušenosti, moje ex-manželka to tak měla. Díky chemii se zvedla z nejhoršího, dokáže konečně fungovat, a nyní má šanci (čas i energii) zapracovat i na těch skrytých příčinách, může pracovat na sobě i duchovně.

Tedy » Indilwen V odkazu: Charles Emerson Winchester III. - chirurg


Koukala jsi se někdy na chanel Psychopat Bejr na Youtube? Jak natáčí bezdomovce.
Pro některé z nich slovo "práce" je horší, jak sprosté slovo, nebo nadávka.

"Kdo netrhal skálu, těžko pochopí.
Co sám dynamit někdy natropí.
Když jednou náhle došlo k vejbuchu.
Jim Kow vyletěl majli do vzduchu.

Já ryl, jen celej den ryl,
já ryl, jen celej den ryl.
Abych dřív, než do svý boudy půjdu spát,
čaj v kantýně moh si dát.

Já ryl, jen celej den ryl,
jak krtek. Celej den, jen ryl.

A když z tý vejšky zas na zem si gec.
Předák MacKen ho popad za límec.
„Tak se mi zdá, že línej jsi jak veš.
Mně ve vzduchu se flákat nebudeš.“

Já ryl, jen celej den ryl..."

wendy30 » Indilwen Něčím podobným jsem si prošla také. Není to tak dávno. Vždy jsem se proti těmto stavům bránila vším možným. Čím víc se ovšem tomu člověk brání, vyhýbá se té cestě všemožnými oklikami, stejně si ho ona cesta oklikou dožene a stáhne o to níž. Nazvala bych si to období jako setkání s prázdnotou. Totální pocit zmaru, nechápání smyslu života. To co mi do té chvíle dávalo smysl, mi přišlo jako totální blbost. V tu chvíli jsem se odpojila, odosobnila, zahrabala co nejvíc do bahna, sáhla si na dno. Ode dna se ovšem už dá směřovat jen nahoru. Co takový stav na chvíli přijmout? Smířit se s tím? A jen se rozhlížet v sobě, co ti kromě těch negativních věcí přinesl? Moc rádi totiž vidíme jen to špatný, ale že se za tím negativním krčí zpoza něco krásného, co by mohlo růst, moc rádi přehlížíme. Přeju, ať zbytečně nezabředneš do falešně otrockých ideí svobody a zahlédneš to, co ti přinese spokojenost a štěstí... Nedávno mi jeden muž poslal níže uvedená slova.

Kdybych měl nádherné vyšívané šaty
obroubené zlatým a stříbrným světlem,
modré a zšeřelé a tmavé šaty
noci a světla a polosvětla,
rozestřel bych svůj šat pod tvé nohy;
ale já chudák mám pouze své sny.
Rozprostírám své sny pod tvé nohy,
našlapuj jemně, vždyť šlapeš po mých snech.
WILLIAM BUTLER YEATS (1865 - 1939)

Pod čí nohy vkládáme své sny? Nejsme to jen my sami? ?

maja.1 » Indilwen Naprosto chápu. Mám to stejně, jen jsem o 2 dekády starší.
A taky mnozí moji vrstevníci a kamarádi to mají podobně.
Nevymysleli jsme bohužel způsob, jak z toho systému ven.
Dnes mi volal, pro mě velice blízký člověk a kamarád, že to tady chce nadobro ukončit...